Pražský krysařík

I když historie krysaříků sahá až do daleké minulosti, určitě si zaslouží náležitou pozornost jako typicky české plemeno. Věřte nebo ne, tento roztomilý tvoreček dělal společníka už za dob hostin českých panovníků. Oblíbili si ho vladaři jako Vladislav II. nebo dokonce Karel IV, který několik krysaříků daroval francouzskému králi. Jejich chovu se věnoval sám Rudolf II., a tak se drobný pejsek rozšířil nejen mezi obyvatele českých zemí, ale i do ciziny. Zlomovým okamžikem se pro něj stala až bitva na Bílé hoře, která znamenala úpadek Čech a s nimi i tohoto jedinečného plemene. Ani moderní dějiny plemeni příliš nepřály. Na většině výstav byl krysařík posuzován podle standardu svého německého příbuzného, trpasličího hladkosrstého pinče, a dále ustupoval do pozadí. Až poměrně nedávno, v osmdesátých letech, se konečně podařilo získat pro toto plemeno zaslouženou prestiž a vrátit krysaříka tam, odkud pochází, do českých domácností.

Chodský pes

Stejně jako pražský krysařík, ani chodský pes není novým plemenem. Důkazy o ovčáckém psu stejných znaků pocházejí ze známých kreseb Mikoláše Alše, které zdobí Jiráskovy Psohlavce. Předchůdce dnešního chodského psa na nich doprovází typického „Choda", motiv hlavy podobného psa se vyskytuje i ve znaku skautské lilie. Ač je toto plemeno historicky doložené, zmínky o něm se ztrácejí v době druhé světové války a znovu se objevují až v devadesátých letech, kdy se ing. Jan Findejs odhodlal k pokusu o obnovení tohoto ovčáckého plemene. O pomoc poprosil čtenáře kynologického tisku a opravdu se našli chovatelé, kteří byli přesvědčeni, že psa, podobného právě chodskému, vlastní. Chov se podařilo obnovit a dosáhl výborných výsledků. Dnes už je chodský pes uznávaným a poměrně známým plemenem s velkým počtem příznivců a víceméně přesně vymezenými znaky. V posledních letech se už klade důraz jen na omezení příbuzenské plemenitby a ustálení charakteristických znaků.

Český horský pes

Na rozdíl od pražského krysaříka a chodského psa, je český horský pes rasou poměrně novou. Poprvé se o ní začalo mluvit koncem roku 1977 a vznikl cíleným křížením slovenského čuvače a tažného psa dovezeného z ciziny. K prvnímu impulsu ke vzniku nového plemene vedl inženýra Petra Hanzlíka fakt, že v tehdejším Československu se takřka nevyskytovali severští tažní psi jako je malamut nebo husky a pokusil se tedy vyšlechtit rasu, která by byla vhodná k tažení saní. Díky tomu se na našem území začal objevovat i sám sport spočívající v závodech saní tažených psy. Majitelé českých horských psů byli cíleně vybíráni tak, aby byli schopni zvíře správně sportovně využít a tak napomoci vývoji plemene. V devadesátých letech se poté přistoupilo k dalšímu křížení s několika rasami (bernardýn, husky) s cílem snížit příbuznost psů. Díky tomu se dnes čeští horští psi využívají i jako záchranáři nebo pastevečtí psi, uplatňují se i v zemědělství. Jejich schopnosti a předpoklady byly prověřeny i v mnohých horských expedicích a výpravách.

Český horský pes je nyní zaregistrován pouze jako národní plemeno (od roku 1984) a na mezinárodní uznání stále ještě čeká.

Český strakatý pes (dříve Horákův laboratorní pes)

Pes vyšlechtěný pro laboratorní pokusy a praxi se může chlubit opravdu zajímavým a složitým vývojem. Plemeno začalo vznikat kolem roku 1954 na popud Františka Horáka, zaměstnance Fyziologického ústavu ČSAV v Praze. Cílem se stala vysoká plodnost, mírná klidná povaha a nenáročnost. Horák prvotně zkřížil dva laboratorní psy - německého ovčáka s křížencem ohaře a foxteriéra. Z devíti narozených štěňat vybral dvě, která byla tříbarevně strakatá s krátkou srstí, a s nimi pokračoval v chovu. Dále docházelo k čistě příbuzenskému křížení. Novým přínosem se plemeni stal německý krátkosrstý ohař, který vnesl do chovu hnědé zbarvení srsti.

V roce 1960 došlo k registraci plemene Horákův laboratorní pes a ke schválení standardu. K pokusům se rasa používala plných 26 let, a to ke studiu nervové činnosti, epilepsie, k chirurgickým experimentům a prokázala tak neopomenutelnou službu nám, lidem.

Do rukou chovatelů se Horákův laboratorní pes dostal až kolem roku 1980. I přes velký úhyn psů se podařilo plemeno, známé už jako český strakatý pes, obnovit. Tím ale problémy nekončily. Lidé o strakaté psy neměli zájem, možná kvůli jejich zanedbatelné atraktivitě pro nás Čechy. Další vlna strakáčů se objevila až v devadesátých letech a založila tak novou odnož téměř mrtvého plemene.