VÝCHOVA A VÝCVIK

Socializace psa.

Socializací rozumíme seznámení psa se světem, tedy s různými zvuky, věcmi, živočichy, ale také situacemi. Výchova vašeho psa začíná momentem jeho převzetí od chovatele. Je jen a jen na vás, jakého psa si vychováte, pokud nevyužijete vedení zkušeným výcvikářem a neušetříte se pozdějšího zklamání. Pro každého psa je "období socializace" velice důležité a v té nejintenzivnější formě by mělo probíhat v období mezi 7 - 12 týdny jeho věku. (Výjimečně do 16 týdnů). Jedná se o období, které ve větší míře ovlivní chování daného jedince v následujícím životě a zdůrazní jeho osobnost. Se socializací je možné začít i později (většinou z důvodu nápravy chování dospělého psa, u kterého byla socializace podceněna nebo z důvodu zakoupení již podstatně odrostlejšího štěněte od nezodpovědného chovatele, který socializaci štěněte, o kterém věděl, že půjde do jiných rukou, nevěnoval pozornost). Každopádně čím později se se socializací začne, tím zdlouhavější a náročnější to bude a navíc se většinou zcela nedosáhne kýženého výsledku. Proto uvedených šest týdnů má opodstatněný význam, který nelze ani při nejmenším podceňovat. Pes nesocializovaný nebo málo socializovaný, nevhodně či nepřiměřeně reaguje na běžné situace a věci. Trpí nejen jeho nervová soustava, tedy on sám, ale také majitel a okolí. Nevhodnou reakcí může být jak nepřiměřená bázlivost, tak agresivní chování, které většinou pramení ze skrytého strachu. Pes, který neví, jak na vzniklou situaci reagovat, reaguje pudově (útěkem) či "zkratově" kousáním. Takový jedinec je nebezpečný svému okolí i sám sobě (např. při útěku jej může srazit auto či se může ztratit). Každý majitel psa by měl věnovat socializaci svého psa maximální pozornost.

Výchova a důslednost.

Výchova psa probíhá již ve chvíli, kdy si ho donesete domů od feny. Štěně se musí co nejdříve naučit respektovat všechny členy rodiny, která s ním žije a se kterou je v kontaktu. Musí se odnaučit tvrdohlavosti a sobectví. Dosud musel o svou přízeň bojovat se sourozenci, proto se mu musí dát najevo, že jeho nynější postavení je „výsadní" a že se s ostatními členy rodiny nebojuje. Pokud se to štěně nenaučí, bude mít pocit, že má navrch a v dospělosti s ním tak budou problémy. To platí zvláště u dominantnějších plemen. Pes se musí naučit, že pánem jste vy.

Důležitou věcí je důslednost při výchově, pokud chcete, aby váš pes dodržoval jistá pravidla. Jde například o kňučení, vynucování pozornosti štěkáním, spaní na gauči, vyměšování v bytě, okusování nábytku apod. Po tom, co psa naučíte nějakým novým pravidlům, nesmíte povolit, a to ani jedenkrát. Nechcete-li, aby váš pes chodil na gauč, nesmíte ho tam nikdy pustit, a to ani v případě, že je nemocný a vy mu chcete udělat radost. Radost samozřejmě mít bude, zapomene ale na veškerou výuku a příště nepochopí, proč na gauč znovu nesmí.

Další fází výcviku jsou povely. Pes nerozumí vašim slovům, obvykle reaguje pouze na tón vašeho hlasu, který při daném povelu máte, proto je třeba povely často opakovat a trénovat. Krátké povely jsou nejvýraznější, také jich nesmí být moc, aby v nich pes neměl zmatek. Při výuce povelů jsou důležité i pohyby vašeho těla, které pes vnímá. Nejdůležitějšími povely, které by měl každý pes zvládat, jsou: „Fuj" - pokud dělá něco, co by neměl, „Ke mně" - venčíte-li bez vodítka a pes se od vás moc vzdaluje, „K noze" - povel důležitý při chůzi na vodítku i bez, „Sedni", „Lehni". Respektování povelů je nezbytné pro ovladatelnost psa v každé situaci. Nejdůležitější je, aby byl pes při výuce plně soustředěný. Cviky a povely trénujte postupně podle obtížnosti, hlavně psa příliš nezatěžujte, pes si musí myslet, že je to hra. Při výuce se upevňuje i vztah mezi vámi.

Při výuce vám mohou pomoci zkušení kynologové, kteří vám mohou dát užitečné rady. Také můžete se svým psem navštěvovat psí školu, ve které se pes naučí jednat s ostatními psy, protrénujete cviky a příkazy. Ostatně i vy se naučíte svému pejskovi lépe rozumět.

Důslednost při výchově je ze všeho nejdůležitější. Pokud pes pomalu chápe, je důležité se mu věnovat a být pečlivý, trpělivý a vytrvalý. I po tom, co se pes naučí pravidlům a pokynům, nesmí se nikdy ustoupit. Pokud pes neposlechne, je třeba opakovat povel do té doby, dokud neuposlechne. Pes bude stále zkoušet, jestli pravidla platí a bude se pokoušet mít nad vámi navrch.

Psa trestejte pouze v případě, přistihnete-li ho při činu, nikdy ne až po delší době. Trestáte-li psa po delší době, pes už většinou neví, zač to je, neuvědomuje si, co provedl špatně, jelikož si svou neplechu již nepamatuje. Dosáhnete tím maximálně toho, že z vás pes bude mít strach. Pes se tak může stát agresivním nebo naopak úzkostlivým a ztratí k vám důvěru. Psovi věnujte dostatečnou péči a pozornost. Čím více pozornosti budete psovi věnovat, tím více si s ním budete rozumět.

Výcvik záchranného psa.

Motto: Na co nestačí lidé a technika, to dokáže pes.

Vyhledávání živých lidí v sutinách domů zničených zemětřesením, zavalených pod lavinami, či zraněných v nepřístupných terénech, vyhledávání lidských ostatků po katastrofách, haváriích, hledání utonulých, odhalování plastických trhavin vyrobených starými metodami a tudíž pro moderní detektory neviditelných - tam všude člověk a jeho technika selhává a musí nastoupit pes záchranář.

Výcvik záchranářského psa není jednoduchý a musí začít už výběrem vhodného štěněte. Z hlediska rasy, plemeno hodící se vyloženě k nějaké záchranářské disciplíně neexistuje. Pes musí splňovat základní předpoklady, jako je výborný čich, inteligence, snadná ovladatelnost, temperament, duševní vyrovnanost, schopnost motivace a pracovitost. Jsou plemena, která jsou zastoupena častěji (např. německý ovčák, boxer, dobrman, rottwailer, border kolie apod.), ale mezi záchranáři je také spousta loveckých plemen a kříženců. Jakékoli štěně, se kterým chceme začít záchranářský výcvik, musí být správně socializováno, to znamená, že nesmí být nedůvěřivé, bázlivé a nekontaktní. Socializace se provádí v prvních třech měsících života, kdy se pes seznamuje se svým okolím, s novými situacemi a ostatními členy své smečky. Nejlepším způsobem jak dosáhnout žádoucích výsledků je učit štěně formou hry. Pro psa to musí být zábava, musí ho to bavit.

Nejjednodušší formou učení je návyk, neboli habitace: pes si navyká na prostředí a podněty, které se opakují a přestává na ně reagovat. Takto například učíme záchranářského psa reagovat pouze na sedící a ležící osoby. Stojící, či jdoucí osoby musí zůstat nepovšimnuty.

Další formou učení je podmiňování, které dělíme na klasické (známý Pavlovův reflex) a operativní. Při klasickém podmiňování reaguje pes reflexivně na nějaký podnět. Reflex může být buď vrozený, nebo naučený, přičemž naučený reflex je třeba posilovat, aby časem nedošlo k jeho vyhasnutí. Operativní podmiňování je vlastně metoda pokus - omyl. Pokud pes udělá něco správně, dostane odměnu, pokud ne, nedostane nic. Jako odměna je ideální oblíbená hračka, ale protože závislost na hračce se buduje postupně, zpočátku je odměnou žrádlo (kousky sýra nebo masa). Nezapomeňte na to, že i pohlazení a pochvala je pro psa odměnou.

Pokud máme vhodné a dobře socializované štěně a rozhodneme se pro speciální záchranářský výcvik, je nejlepší vyhledat nejbližší kynologickou organizaci a cvičit pod odborným dohledem. Základní záchranářské návyky ale můžeme zvládnout sami. I zde platí, že výcvik musí být hrou a zábavou. Můžeme začít hrou na schovávanou. Když štěně na procházce na chvilku nedává pozor, schováme se mu a necháme ho nás hledat. Je nutné se schovat jen lehce, aby nás štěně našlo a potom ho výrazně pochválit. Později učíme štěně hledat i jiné osoby, například členy rodiny, nebo kamarády. Zde je nutné, aby ten co se schovává, vyvolal při odbíhání v psovi zájem o svou osobu. Toho se docílí pokřikem, nebo ukázáním pamlsku. Schovaný figurant také nesmí stát nebo chodit, jak už bylo řečeno dříve. Pes pak vyrazí až na psovodův povel „hledej" a po nalezení zůstane u figuranta a neodbíhá zpět.

Druhým stupněm tohoto výcviku je naučení štěněte štěkat na povel, což je pro záchranářského psa naprostou nutností. Pokud už pes umí štěkat na povel, figurant ho ihned, jakmile ho pes najde, rozštěká a poté odmění. Tak se pes reflexivně naučí štěkáním upozornit na hledanou osobu. Tento výcvik musíme provádět v různých prostředích a s různými figuranty.

Zhruba kolem půl až jednoho roku stáří se můžeme se psem přihlásit do některé ze záchranných brigád a specializovat se na určitý druh záchranářských prací. Ty se dají rozdělit na:

vyhledávání v sutinách
vyhledávání na ploše
vyhledávání ve vodě
vyhledávání v lavinách
záchranné stopování.

Další rozdělení může být na vyhledávání živých osob a vyhledávání mrtvých těl, nebo jejich částí.

Jak je specializace důležitá si můžeme ukázat na následujícím příkladu. Pokud pes specializovaný na vyhledávání v sutinách neumí rozeznat mrtvou osobu od živé, zbytečně označuje i mrtvé a ubírá tak čas na záchranu přeživších. Tak může například dobře vycvičený pes specialista najít kapku krve na ploše fotbalového stadionu a pomoci najít zraněného, a jiný odlišit ostatky lidských a zvířecích těl při živelných a průmyslových katastrofách, umožnit jejich ohledání kriminalisty, vypořádat pojištění a důstojně pochovat.

Různé specializace mají různé specifické formy výcviku a s tím spojené problémy. Například výcvik pro vyhledávání zahynulých, který se označuje termínem „cadaver" a je u nás poněkud ztížen legislativou, která neumožňuje používat vzorky z lidských těl. Špatně vycvičený pes je potom veden motivem získání potenciální potravy, což kromě etických problémů může způsobit zničení stop kriminálního činu apod. Pes by měl mít po nalezení oběti radost, že splnil pro svého pána úkol a měl by být odměněn pamlskem nebo pochvalou.

Lavinoví psi se zase cvičí pomocí tzv. „hrobů". Hrob je jakási kapsa ve sněhu hluboká asi 2 metry a metr široká, kde musí figurant vydržet někdy i hodinu, než ho pes najde. Výcvik začíná nejprve s nezasypanými kapsami, kdy figurant zaujme psa, pak se schová do úkrytu a nechá psa, aby k němu doběhl. Pes vybíhá až na povel psovoda a figurant ho pak musí rozštěkat a udržet při sobě, dokud nedorazí psovod. Figurant je také ten, který psa chválí. Zkušení psi pak již hledají figuranty zasypané.

Podobně se cvičí psi pro práci v sutinách, kde se také nejprve začíná s jednoduchými úkryty v nenáročném terénu a později se výcvik ztěžuje. Hledají se zcela zasypaní lidé, lidé ve výškách, hledá se ve tmě apod. Pes pak musí být schopen označit živého člověka s přesností maximálně dvou metrů.

Psi pro plošné vyhledávání musí být schopni prozkoumat rozsáhlý a často nepřístupný terén, kam se psovod nedostane a musí být tudíž schopni reagovat na jeho povely na velkou dálku, ať už to jsou povely zvukové, nebo posunkové.

Psi specializovaní na vodní práce jsou cvičeni například na tahání lodí, nošení odplavaných pádel, ale jsou také pomocí pachové stopy schopni nalézt utonulého i třeba ve dvacetimetrové hloubce.

Při záchranném stopování musí být pes schopen podle pachu sám najít stopu (na rozdíl od sportovního stopování, kde je stopa označena) a na jejím konci označit hledaného štěkotem.

Každý pes záchranář, pokud chce být se svým psovodem nasazován v ostrých akcích, musí složit záchranářské zkoušky. Ty se rozdělují podle specializací na:

ZZZ - zkouška záchranářské způsobilosti (prověřuje schopnosti psa a psovoda pro praktické využití)

ZZP1-3 - zkoušky záchranářských prací prvního až třetího stupně

- všechny stupně obsahují práci v sutinách

ZLP1-3 - zkoušky lavinových prací

- vyhledávání osob pod sněhem, vyhledávání předmětů

ZZS - zkouška záchranného stopování

- pes hledá osobu na konci pachové dráhy

ZTV - zkouška terénního vyhledávání

- náročná práce v obtížně průchodném terénu

ZVP1-3 - zkoušky vodních prací

- záchrana tonoucího, označení lidského pachu pod hladinou

VZ1-3 - vytrvalostní zkouška

- prověřuje fyzickou kondici psa a psovoda

RH-E - zkouška způsobilosti záchranářského psa

RH-FLA a RH-FLB - zkoušky záchranářského psa v plošném vyhledávání

RH-TA a RH-TB - zkoušky záchranářského psa ve vyhledávání v sutinách

RH-LA až RH-LC - zkoušky psa lavináře

RH-WA až RH-WC - zkoušky psa ve vodním vyhledávání

Součástí každé zkoušky je zkouška poslušnosti a zkouška na agresivitu. Zkouška jakéhokoliv psa má platnost pouze ve spojení se psovodem, který ji absolvoval a má omezenou dobu platnosti. V jednotlivých státech se zkoušky více či méně liší. V Evropě to není tak markantní, ale například v Americe se pes nesmí dotknout nalezeného člověka a nesmí ho označit štěkáním, aby mu nepřivodil ještě větší trauma. Má na krku něco jako peška, kterého chytne do tlamy, odběhne za psovodem a přivede ho k nalezenému.

Organizace, která zastřešuje všechny záchranářské brigády, se jmenuje IRO a Česká republika je jedním ze zakládajících členů. Úroveň našich záchranářů je v mezinárodní konkurenci poměrně vysoká, a proto jsou často vysíláni k živelným katastrofám a místům neštěstí po celém světě.

Policejní výcvik psů

Ani v dnešní, moderní době, nejsou vyjímkou situace, kdy je psovod se psem přivolán k případu doslova jako poslední naděje. Přes veškeré technické vybavení policie je tak stále psí čich, sluch, rychlost, vytrvalost a síla ve stisku čelistí zcela a beze zbytku nenahraditelná.

V okamžiku vstupu České republiky do EU vyšlo při porovnávání zkušebních řádů platných pro výcvik policejních psů najevo, že téměř nikde jinde na světě nejsou psi při odhalování zločinu natolik úspěšně využíváni, jako právě v Čechách. Především práce s pachovou stopou je pro mnohé členské státy velkou neznámou, případně je využívána jen částečně.

Záběr nejrůznějšího speciálního zaměření při výcviku psů je tak u nás jedním z nerozsáhlejších, v poslední době navíc dochází k vzájemné spolupráci mezi jednotlivými ozbrojenými a záchranářskými subjekty - armády, policie, vězeňské služby, celníků apod. právě v oblasti kynologie, což ve výsledku dále zlepšuje výsledky práce psovodů.

Klasický policejní výcvik psů je navíc stále obohacován o další nové disciplíny, které by měly úspěšnost práce psovodů opět zvyšovat - například dochází ke cvičení psů ve tmě, nový je také nácvik vystřelených nábojnic cvičený ve velice různorodém terénu, jako jsou silniční příkopy, lesy, křovinaté městské části apod.

Policie ČR v rámci kynologie rovněž spolupracuje s dalšími státy. Jedním z příkladů je mezinárodní projekt UNDCP - program na potírání drogové kriminality, dále program ATF - zaměřený na vyhledávání zbraní, výbušnin a NVS. Součástí tohoto projektu je i výcvik boje proti terorismu a psovodi, kteří se tohoto projektu účastní, jsou školeni ve Virginii v USA.

Stejně tak ale existuje i zvláštní kynologická skupina při Interpolu - v současnosti jsou projednávány základní podklady pro co nejjednodušší vzájemnou mezistátní pomoc s využíváním služebních psů.

Přesto má i tak tradiční záležitost, jakou výcvik policejních psů v Čechách je, i své slabé stránky. Ne vždy mají policisté především v rámci základních útvarů dostatečné znalosti a už vůbec ne zkušenosti, aby mohlo být tohoto potencionálu náležitě využito. Nejvíce problematickou se ale jeví situace v zanedbávání výuky o práci psovoda, služební kynologie a odorologie, kdy tyto předměty buď zcela chybí, nebo je jim věnována jen okrajová pozornost - tento problém se týká jak středních, tak vysokých policejních škol.

Velice zjednodušeně tedy lze říci, že dlouholeté zkušenosti s výcvikem policejních psů nabízejí téměř nevyčerpatelné možnosti, které jsou ale jen velice liknavě a někdy i zbytečně neochotně převáděny do každodenní policejní praxe. To je vzhledem ke stále mírně stoupající křivce kriminality v ČR opravdu škoda.

Přesto se ale možná blýská i na lepší časy - v současnosti se například zvažuje možnost návratu služebních psů k hlídkám jízdní policie. Přesto by se bezesporu našlo pro kvalitně vycvičené služební psy a profesionální psovody i mnohem více uplatnění při každodenním praktickém výkonu policejní služby.