Zajímavá fakta o psech
1. Češi patří mezi největší milovníky psů. Celkem u nás žije přibližně 1,4 miliony psů.
2. Celosvětově vlastní každá čtvrtá rodina psa.
3. Majitelé psů utratí za péči o své miláčky ročně přes 2,64 miliardy dolarů.
4. 50% páníčků koupe svého psa nejméně jednou měsíčně.
5. Majitelé psích miláčků v Čechách každoročně utratí přibližně 2 miliardy korun jen za krmivo.
6. Zdravá fena se psem a štěňaty mohou vyprodukovat přes 66 000 psů za 6 let.
7. Jediné místo, kde mají psi potní žlázy, je mezi polštářky na packách.
8. President Lyndon Johnson měl dva Bígly pojmenované Ona a On.
9. Za Druhé světové války cvičili Rusové psy pro sebevražedné mise s granáty připevněnými na zádech.
10. Průměrný městský pes žije o 3 roky déle než pes na venkově.
11. Baseti neumí plavat.
12. Odhadem 1 milion psů bylo v USA uvedeno v poslední závěti jako hlavní dědici.
13. Otisk psího čenichu je stejně jedinečný jako lidský otisk prstu.
14. V roce 1957, se stala Laika prvním živočichem vyslaným do vesmíru. Teriér prezidenta J.F.Kennedyho, Charlie, se stal otcem 4 štěňat Laiky.
15. Franklin Roosevelt utratil 15 000 dolarů (3 miliony korun), za vyzvednutí jeho Skotského teriéra Falu námořní lodí na Aleutianských ostrovech.
16. Africký vlčí pes Basenji je jediným psem na světě, který neumí štěkat.
17. Tři psi přežili potopení Titaniku: Novofundlandský pes, Pomeranian, a Pekingese.
13. Psí čich je více než 100,000krát silnější než ten lidský
14. Greyhoundi jsou nejrychlejší psi na zemi, mohou běžet až rychlostí 45 mílí za hodinu.
15. Čokoláda obsahuje látku zvanou “theobromine” (podobnou kofeinu) , která může psy zabít nebo po které mohou těžce onemocnět.
16. Rin Tin Tin byl první Hollywoodskou psí hvězdou a sám podepsal svoje psí smlouvy, bylo jich 22, otiskem packy.
17. Psi amerických celníků Rocky a Barco tak dobře střežili mexickou hranici, že drogoví baroni na jejich hlavu vypsali odměnu ve výši 300 000 dolarů (6 milionů korun).
18. Štěňata Dalmatinců se rodí úplně bílá.
19. Jediný hledač drog se stoprocentní úspěšností byl pes armády Spojených států jménem General W-235. 220 případů, 220 uvězněných a více než 330 zásilek kontrabandu.
20. Barking Sands Beach (Štěkající písečná pláž) na Hawaiském ostrově Kauai se jmenuje podle zvuku, který vydává suchý písek na této pláži
21. Na konci písně The Beatles, která se jmenuje "A Day in the Life" je nadzvukový hvizd nahraný Paulem McCartney pro jeho Kolii.
22. V Bibli je pes zmíněn čtrnáctkrát.
23. Prérijní psi nejsou psy, ale druh hlodavců
24. Sestřih pudlů prvoplánově sloužil ke zlepšení jejich plaveckých schopností. Delší srst kolem zadních a předních pacek měla udržet jejich klouby v teple.
25. 33% majitelů v USA na své psy mluví do telefonu nebo jim nechává vzkaz na záznamníku.
26. 70% Američanů podepisuje svého pejska na pohlednice.
27. Čivavy se rodí s dírou v lebce, tzv. molerou, podobně jako děti.
28. Psi nemají slepé střevo.
29. Boxeři získali toto pojmenování podle toho jak si hrají s předními packami.
Výzkum DNA zpochybnil teorii o původu psů
Obecně přijímaná teorie o původu psů, podle níž současná domestikovaná plemena vznikla ve východní Asii, dostává trhliny. Východoasijský původ určili vědci podle výrazné genetické různorodosti psů v této oblasti, která je dovedla k přesvědčení, že proces domestikace začal právě tam. Nová zkoumání v afrických vesnicích ale objevila i tam značnou genetickou pestrost psích plemen.
Podle dosavadních poznatků se dnešní psi vyvinuli z euroasijského vlka šedého. Lidé si je měli začít ochočovat před 15 000 až 40 000 lety. Autoři aktuální studie ale tvrdí, že způsob, jakým lidé domestikovali psy, dosud nebyl uspokojivě vysvětlen.
Mezinárodní skupina výzkumníků analyzovala krevní vzorky 318 psů v Egyptě, Ugandě a Namibii a měřila jejich genetické odlišnosti. Výsledky, které vědci publikovali v odborném časopise PNAS, ukázaly, že pestrost DNA afrických psů je srovnatelná se situací ve východní Asii. To je přivedlo na myšlenku, že proces domestikace psů nemusel začít ve východní Asii, jak se obecně tvrdí, nýbrž kdekoliv na euroasijském kontinentu, kde žili pohromadě lidé a vlci.
"Řekl bych, že závěry, které byly dříve vyvozovány, by mohly být unáhlené,“ řekl BBC vedoucí týmu Adam Boyko z Cornellovy univerzity. Upozornil i na to, že různorodost psí DNA ve východní Asii je hlavně odrazem absence šlechtěných plemen v této části světa, kde převažují spíše "pouliční směsi“, a nemusí nutně znamenat, že lidé začali s jejich domestikací právě tam.
Psi z afrických vesnic jsou pak potomky prvních domestikovaných psů, kteří se dostali do Afriky odkudkoli z Eurasie.
Faraónský pes nepochází z Afriky
Tým vědců analyzoval genetickou skladbu plemen, o nichž se uvádí, že jsou afrického původu, například saluki, rhodéského ridgebacka nebo faraónského psa. Data porovnal s neafrickými plemeny, jako jsou portorikánští pouliční psi nebo američtí voříšci bez rodokmenu. Nyní se získávají další vzorky z evropských a asijských psů od Portugalska až k Nové Guineji, aby se našla místa s výskytem nejrozmanitější psí DNA.
Všichni testovaní psi mají DNA vlka šedého, uvádí doktor Boyko s tím, že nechce zpochybňovat vlčí původ domácích psů. Výsledky testů ale ukázaly některá překvapivá zjištění.
Například DNA plemene saluki, neboli perského chrta, je velmi podobná nejen afghánskému chrtovi, ale také dnešním egyptským vesnickým psům. Stejně tak plemeno Basenji (konžský pes) je téměř identické se psy, kteří žijí ve vesnicích v Namibii či Ugandě.
Naproti tomu faraónský pes a rhodéský ridgeback navzdory svým názvům nemají téměř nic společného s jakýmkoliv domácím africkým plemenem. To naznačuje, že tito psi byli do Afriky zavlečeni později odjinud.
Škola byla založena v roce 1918, a to jako první vysoká škola Československa pod názvem Vysoká škola zvěrolékařská a svou formou výuky a programem navazovala na Vysokou školu zvěrolékařskou ve Vídni. Zakladatelem a prvním rektorem se stal prof. MUDr. Edward Babák. Výuka byla zahájena o rok později, a to v 18 klinikách a ústavech. V roce 1936 byla škola přejmenována na veterinární.
Po 17. listopadu 1939 byla výuka stejně jako ostatní vysoké školy zastavena. Dění na některých klinikách nebo ústavech nebyla úplně zastavena. Některé kliniky fungovaly jako veterinární nemocnice a například na buiatrické klinice probíhal výzkum slintavky a kulhavky.
Poválečné období provázela obnova výuky a odstraňování škod. Po únoru 1948 probíhaly persekuce profesorů a studentů s nevyhovujícími názory a organizační změny na škole. Ústavy byly přejmenovány na katedry a do výuky se značně promítal socializmus a orientace na zemědělství. O čtyři roky později byla veterinární škola začleněna do Vysoké školy zemědělské v Brně a do provozu byla uvedena veterinární nemocnice. V tomto období probíhal trend spojování kateder do větších celků, například katedra morfologie vznikla spojením anatomie, histologie a embryologie. V 60. letech se veterinární univerzita podílela na značném utlumení závažných nákaz hospodářských zvířat a to především tuberkulózy a brucelózy.
Díky uvolnění v roce 1968 se stala opět Vysokou školou veterinární v Brně. Roku 1975 bylo veterinární studium rozděleno na všeobecné veterinární lékařství s délkou studia 5,5 roku a na hygienu potravin, kde trvalo studium 5 let.
Po roce 1989 došlo ke značnému rozvoji a znovuobnovení akademických svobod a k obnovení předválečné struktury ústavů a klinik. V roce 1990 došlo k prodloužení studia na 6 let a byly vytvořeny dvě fakulty - Fakulta veterinárního lékařství a Fakulta veterinární hygieny a ekologie. Roku 1992 a název univerzity byl změněn na Vysoká škola veterinární a farmaceutická.
V posledních několika letech se ve světě i u nás vede místy vášnivá polemika o problematice chovu takzvaných „bojových" plemen psů. A protože je to mediálně vděčné téma, často orámované nějakou tragickou nehodou, média s vidinou zvýšení nákladu stupňují emoce, do debaty vstupují politici, kteří si chtějí vysloužit laciné politické body a různí fanatičtí pseudo-ochránci a pseudo-zastánci čehokoli píší petice na všechny strany. Výsledkem je pak skoro hysterie, změť polopravd a bludů, a také několik hodně nepovedených návrhů zákonů.
Co to tedy vlastně je „bojové" plemeno?
V minulosti lidé potřebovali psy, kteří by byli schopni ochránit jejich stáda a příbytky před lvy, pumami, medvědy a další divokou zvěří. Potřebovali ale také spolubojovníky, kteří by uměli srazit válečníka z koně, či z bojového vozu. Z těchto a mnoha dalších důvodů cíleně šlechtili a křížili některá plemena, která pro to měla fyzické i psychické předpoklady. A tak se Římané báli „obrovských psů z Irska", kteří bojovali s Kelty (Irský vlkodav) a jihoameričtí Indiáni zase psů španělských conquistadorů, kteří z nich dělali štvanou zvěř (např. Anglický mastif). Hodně z těchto plemen pak bylo zneužíváno k boji v arénách proti býkům, jiným psům i lidem, a to jen kvůli zvrhlé zábavě a zisku.
Nálepku „bojové plemeno" dnes mají zejména teriéři typu „bul" a molossové, jako je pitbulteriér, rotvajler, kavkazský pastevec, americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér, bulteriér, brazilský fila a možná někteří další. Zejména u teriérů typu „bul" je to hodně zavádějící, protože k lidem mají vyloženě přátelský vztah a někteří se využívají dokonce v canisterapii. Může za to patrně jejich vzhled - svalnaté tělo s krátkou mohutnou hlavou, z kterého síla přímo vyzařuje. U molossů je to zřejmě dáno také jejich válečnickou minulostí.
Psí zápasy ale byly dávno v civilizovaném světě zakázány (to neznamená, že se nepořádají), a pominuly i původní účely, pro které tato plemena vznikla. Nebýt toho, že se ve dvacátém století z těchto „bojových" psů stali domácí společníci, řada plemen by nejspíš zcela vymizela. Již několik desetiletí jsou požadavky na povahové vlastnosti těchto psů odlišné od původních a tak snad jen jejich vzhled, síla a nezasloužená pověst je to, co vzbuzuje u některých lidí obavy. Tento trend, kdy se původní (třeba lovecké) využití psa změnilo na společníka, je patrný u většiny plemen. Řekne dnes někdo, že mazlíček Anglický toy-teriér je bojový pes? A přitom byl v minulosti vyšlechtěn pro boj s krysami a králíky.
Jsou tedy tato plemena skutečně nebezpečím pro své okolí? Bylo by jednoduché říci ano nebo ne a bylo by to také nesprávné. Nic není jen černé, nebo jen bílé. Je smutnou pravdou, že se čas od času stane tragédie, kdy pes napadne člověka a je to o to tragičtější, když obětí je dítě. Může za to ale vždy jen pes a dají se z toho vyvozovat obecné závěry? Ze statistik veterinářů a policie vyplývá, že nejvíce napadení člověka psem mají na svědomí malá plemena a kříženci. Samozřejmě vážnost poranění asi bude jiná u pokousání jezevčíkem a jiná bulteriérem. V tomto směru může být silný pes v rukou nezkušeného, nebo nezodpovědného majitele skutečně nebezpečím. A zde se pravděpodobně nachází jádro problému. Z některých studií vyplývá, že u problémových psů se jen z 20 % jedná o špatné vzorce chování psa a z celých 80 % o chybu člověka, tedy majitele. Špatně socializovaný pudl je pro své okolí větším nebezpečím, než dobře socializovaný a vycvičený rotvajler. Ovšem pudl pravděpodobně nedokáže nikoho ohrozit na životě. Špatně socializovaný rotvajler, v jehož krvi jsou ještě kapky jeho bojechtivých předků a v genech stopy agrese proti označenému nepříteli, ten už ohrozit na životě může. A spouštěcím mechanizmem může být třeba jen úlek z nečekaného pohybu dítěte.
V tomto světle se problematika bojových plemen stává spíš problematikou jejich majitelů. Správně socializovat štěně chce čas a zkušenosti. Pokud se v prvních měsících života zanedbá, máte doma v lepším případě ustrašeného a nedůvěřivého třasořitku, v horším případě dominantního agresora, který neumí vyjít ani s člověkem, ani s jiným psem. Pes je zvíře smečky a dominantního postavení se snaží dosáhnout pudově. Pokud mu to nezkušený chovatel dovolí, problém je na světě (zvýšená dominance ale nemusí ještě nutně znamenat agresi). A ani následná výchova a výcvik není úplně jednoduchá záležitost, ať už se jedná o jakékoli plemeno. Vzhledem k tomu, že poslední dobou je mezi určitými kruhy módou vlastnit drahého a silného psa, přičemž zkušenosti s chovem často chybí, stoupá i počet potencionálních problémů.
Zvláštní kapitolou jsou zakomplexovaní, či jinak narušení jedinci, kteří si pořízením psího rváče masírují vlastní ego a často chtějí, aby jejich pes byl agresivní. Když už nejde strach z pána, ať jde aspoň ze psa. V tomto případě se pes skutečně může stát i útočnou zbraní, jakkoli je tento termín nesmyslný.
Normálně uvažující chovatel svého psa k agresivitě nevede, a to i když z něj chce mít třeba obranáře. Nakonec podle platných předpisů ČMKU je využití agresivních jedinců v chovu jednoznačně zakázáno.
Všelijaké návrhy zákonů o zákazu nebezpečných plemen, o zákazu chovu psů vážících víc jak 25 kg, nebo dokonce o vytrhávání zubů zní poněkud fantasmagoricky a stejně by nic neřešily. Cestou by asi měla být prevence, osvěta a výchova majitelů. Pokud si člověk uvědomí, že ne každý pes je vhodný pro každého, že pes se nevychová sám a že je zde potřeba stejné zodpovědnosti, jako v jiných oblastech, pak bude napůl vyhráno. A pokud už dojde k nepříjemnosti, měl by za to nést důsledky výhradně a jen majitel a nikoli pes. Je to podobné, jako trestně-právní odpovědnost rodičů za nezletilé dítě.
Na silnicích umírá tisíce lidí - napadlo někoho vážně se zabývat zákazem prodeje aut? Ne. Ale jsou tu autoškoly a při nehodách se posuzuje vina či nevina řidiče. Stejně tak by si měl každý, kdo uvažuje o koupi jakéhokoli psa, zjistit co nejvíce informací o daném plemeni a teoreticky se připravit na jeho držení. A později být připraven nést za chování svého psa důsledky. V tomto směru mohou vykonat spoustu práce kynologické svazy a unie. Vzdělaný a poučený majitel se vyvaruje chyb při výchově a konfliktních situací v soužití člověka a psa tak ubude. Zatím to zní jako fantazie, ale je to rozhodně smysluplnější cesta, než vymazat jakékoli psí plemeno z povrchu světa.
MAJSTROVSTVÁ SVETA BOXEROV - ATIBOX * MISTROVSTVÍ SVĚTA BOXERŮ - ATIBOX
ATIBOX WORLD CHAMPIONSHIP * ATIBOX WELTMEISTERSCHAFT
24. - 26. 4. 2009 * Krajné * Slovensko
zde
Mikroazyl Vlčáry
Od jedné uživatelky jsme dostali zprávu:
Prosíme o okamžitou pomoc každého,kdo by se mohl (třeba i dočasně) ujmout některého pejska z mikroazylu Vlčáry.
Azyl má vyčerpanou kapacitu a na umístění v něm naléhavě čekají další kandidáti na utracení.Veškeré informace najdete na http://www.psycholog-psu.com/azyl.html .
Zároveň prosíme o přeposlání této zprávy Vašim známým nebo umístění na Vašich stránkách.
Děkujeme za každou pomoc!
Jestli můžete, pomozte.
Konečně zaručeně správný návod na chov psa
Navracíme se vlastně k archetypu vztahu psa a člověka. V pradávné minulosti psi doprovázeli lidské tlupy a dojídali zbytky po jejich hostinách. V současnosti někteří vědci sice tvrdí, že to bylo naopak, ale nevěřte tomu. Tím se přímo prvoplánově nabízí staro-nový zdroj obživy. Vyhazovat peníze za drahé krmivo je zbytečné. Stačí zbytky od stolu, nejlépe buřta nebo jinou chutnou uzeninu. Uvidíte, jak vám bude vděčný za každé sousto!
Také na vynikajících a vydatných zbytcích kolem popelnic si může váš nejlepší přítel smlsnout. Tady bych chtěla nabádat spoluobčany, aby marnotratně nevyhazovali zbytky do popelnic (i když tam je mohou zužitkovat kočky), ale kladli je pěkně vedle, aby si okolojdoucí psi mohli vybrat.
Miska s pitím je také pro psy zbytečná. Napijí se venku z kaluže.
Pokud chováte psy venku, v žádném případě se nedoporučuje volný výběh! Chce to pořádný řetěz a hodně nakrátko u boudy. Jsou tu od toho, aby hlídali, ne aby se bavili.
Žádné kamarádíčkování jim netrpte! Nějaké procházky, házení aportu, agility nebo dokonce tanec se psy? Jste přeci páni tvorstva, na nejvyšší příčce vývojového řetězce, nejlepší, nejdokonalejší. Dejte to svým psům a všem ostatním zvířatům znát.
Lekli jste se? Pak věřte, že právě to byl záměr tohoto článku. Nachytat vás. Apríl! Další doopravdy krásné dny s vašimi čtyřnohými miláčky vám a hodně lásky a péče pejskům přeje
Smí pes do lesa?
Moderní doba a široké možnosti přejí aktivnímu životnímu stylu. Lidé méně sedí doma a věnují se nejrůznějším sportům a koníčkům. Jezdí na kole, na bruslích, na koních, motorkách, čtyřkolkách, v terénních autech, skáčou padákem, létají s draky a objevují stále nové sporty a aktivity. Jako pejskař samozřejmě psům a kynologii fandím, je ale třeba si uvědomit, že nejsme jenom my a naše přání. Je asi zřejmé, že pokud by všichni trvali na svém právu provozovat své zájmy a koníčky kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv je napadne, nebude dost prostoru pro všechny. A to pořád mluvíme jen o lidech. Ovšem v krajině a přírodě žije celá řada dalších živočichů, zvěře a volně žijících zvířat (kterým nadále budu dohromady jednoduše říkat zvěř).
Nevěřím, že by člověku se srdcem na pravém místě a opravdovým vztahem ke psům a zvířatům, bylo jedno, zda způsobí újmu divokým zvířatům, natož že by ji způsobil úmyslně. Přesto se to stát může a stává, domnívám se, že převážně z neznalosti.
Naše čtyřnohé kamarády vnímá zvěř jako nebezpečné šelmy a nepřátele, bojí se jich a jejich přítomnost ji stresuje. V některých případech mohou i pouhé stopy psa, spolu s jeho pachem, vyvolat stresovou situaci a odpovídající reakci zvěře.
Když náš pes prožene nějaké zvíře, srnu či zajíce, třeba ho nedohoní, a možná ani dohonit nechce a dá se odvolat. Pro nás a našeho psa je to epizoda, o které za chvíli už ani nevíme. Taková epizoda ovšem může pro zvěř skončit fatálně, někdy i smrtí. To např. v období mrazů s vysokou sněhovou pokrývkou.
Znamená to tedy, že bychom neměli se psy do lesa a do přírody chodit? To není nutné, stačí osvojit si pár zásad a pravidel. Zcela nepřípustné je, aby náš pes štval a pronásledoval zvěř. Na volno tedy pouštíme pouze psy poslušné, vycvičené a dobře ovladatelné, vždy je máme v dohledu a nenecháváme je prohledávat a probíhat houští, mlaziny, remízky či nárosty stařiny. Všechna tahle místa jsou totiž úkrytem zvěře.
Zvěř není hloupá a dobře rozlišuje, co je „normální" a co je potenciální hrozba. Takže zatímco po lesní cestě, kde je zvěř zvyklá na pohyb lidí, může s nadsázkou projít prvomájový průvod, aniž by to způsobilo větší rozruch a škodu, pokud si jeden člověk nebo pes zkrátí cestu přes oblíbenou houštinu, kterou zvěř považuje za svůj bezpečný domov, způsobí to poplach v širokém okolí.
Pokud už dojde k tomu, že náš pes nějakou zvěř najde a zvedne, nikdy ho nenecháváme ji pronásledovat, a co nejrychleji ho odvoláme. Psy neposlušné, nevycvičené, puberťáky ve výcviku s neupevněnou poslušností a podobně, vodíme na vodítku a pouštíme na volno jen v dobře přehledném terénu tam, kde se zvěř nevyskytuje a nezdržuje.
Nejsem zastáncem názoru, že pes nesmí z vodítka, ostatně žádný předpis takovou povinnost nestanoví, stanoví povinnost mít psa pod vlivem a pod dozorem. Ovšem stejně tak není nezbytné, aby pes byl celou procházku na volno, a není žádnou újmou pro psa, pokud ho připneme v místech, kde jsou třeba stopy zvěře, houští, mlaziny a podobně. Naopak, aspoň mu připomeneme, jak se má chodit na řemeni.
Jsou období v roce, která jsou pro zvěř kritická a její rušení a stresování v takové době může snadněji než jindy vést k útrapám, nemocem a smrti. V takových obdobích nepouštím na volno a nenechávám běhat po lese a v polích a lukách kde se vyskytuje zvěř ani svoje dobře ovladatelné psy, protože i drobné nedopatření může být fatální.
Mezi taková období patří zejména období zimního strádání s vysokou sněhovou pokrývkou a mrazy, velmi nebezpečná je ledová krusta. Prohnání psem může skončit smrtelně zejména pro zajíce a hlavně srnčí zvěř.
Dalším takovým obdobím je doba vysoké březosti samic, kdy nosí již veliké plody a fyzická námaha je pro ně velmi obtížná a snadno dojde k vyčerpání nebo zranění. Tedy zhruba od března do kladení mláďat, které je další takovou kritickou periodou a připadá na období jara od dubna až května do června. Kryje se s obdobím snůšek vajec a sezení na hnízdech zvěře pernaté (bažanti, koroptve, vodní ptactvo) a dalších druhů ptáků. Proč je na naše čtyřnohé miláčky v tomto období dávat obzvláště pozor je asi zřejmé.
Samostatnou kapitolou jsou vztahy mezi myslivci a pejskaři. Velice často slyším velmi silná slova na adresu myslivců, radost z neštěstí způsobeného chybou nebo nedbalostí některého myslivce, nadávky. Je mi z toho smutno. Ačkoliv si možná vysloužím kritiku svých kolegů myslivců, nebudu se zastávat všech houfně. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je mezi námi řada takových, kteří se nechovají správně, nerespektují předpisy a práva ostatních a pletou si les s vlastní zahradou. A je potřeba to říci nahlas.
Stejně jako pejskaři, řidiči, policisté nebo lékaři, i myslivci jsou dobří a špatní, bohužel ti špatní jsou více vidět. Zákon o myslivost stanoví podmínky, za kterých je možné zastřelit psa a kdo tak může učinit. Nemůže tak učinit každý myslivec, pouze tzv. myslivecká stráž, a podmínky jsou stanoveny tak, že umožňují zastřelit opravdu pouze toulavého pytlačícího a škody působícího psa. Osobně si myslím, že tato možnost musí být zachována. Myslivost není ukájení sadistických choutek střílením do nevinných zvířátek, je to komplexní, plánovaná a kontrolovaná činnost. Druhy zvěře jako tetřev, tetřívek, koroptev, a na mnoha lokalitách i zajíci a bažanti nejsou kvůli nízkým stavům loveny, ovšem myslivci se o ně pečlivě starají a ony v dnešní kulturní krajině přežívají právě díky této péči. Riziko pro tyto populace představují už vysoké stavy prasat a lišek, silniční provoz a kolize s automobily a jakýkoliv další silnější tlak by mohl být fatální.
Škody, které dokáže napáchat smečka toulavých psů, kteří se naučí pytlačit, mohou být značné. Tyto případy se v praxi stávají a zákon na ně pamatuje, ovšem neznamená to automaticky, že má každý myslivec právo zastřelit jakéhokoliv psa, jak jsem uvedl.
Pokud k takovému smutnému incidentu dojde, je to konkrétní pochybení a porušení předpisů konkrétním člověkem, nikoliv chyba systému. Zákon je tedy v pořádku. Vím, že ne všichni ho dodržují, stejně jako vím, že se najdou mezi myslivci arogantní lidé, kteří se chovají k jiným návštěvníků lesa nevhodně, hrubě a z jakési pozice síly. To není v pořádku, samozřejmě. Zákon ovšem také stanoví pravidla pro pohyb lidí a psů v přírodě. A ruku na srdce, kolikrát jste vy sami stejně jako já viděli páníčky s jejich psy nevychovanými, neposlušnými, dělajícími si co chtějí a nerespektující žádná pravidla? A často se jakékoliv napomenutí nebo doporučení, slušně a velmi mírně vyslovené, nelíbí právě jim.
Často jsem se setkal s arogantní i vulgární reakcí na mírné upozornění a pokus vysvětlit podstatu věci právě ze strany majitelů psů. Ti pak rádi označují myslivce (nebo kohokoliv v zeleném, kdo si dovolí je napomenout nebo upozornit, jako třeba lesníka) za opilé milicionáře, zakuklené komunisty, sadisty apod., kteří je neprávem „buzerují" a omezují jejich práva.
Pokládám za vhodné zmínit, že v jiných státech Evropy, včetně našich sousedů Německa a Rakouska, se za porušení pravidel a předpisů v lese a přírodě rozdávají tučné pokuty. Pokuty uděluje lesní stráž, která je jmenována státem, má status veřejného činitele, stejně jako např. policista, jako policie také chodí ozbrojena krátkou kulovou zbraní, tedy pistolí, a je velmi nekompromisní. Nikoho nenapadne pochybovat o tom, že stráž jedná oprávněně. Dlužno ještě podotknout, že předpisy pro pohyb a pobyt v lesích jsou v těchto zemích přísnější a více omezující.
V České republice máme možnost naprosto volného pohybu krajinou a přírodou, to je výsada, ne samozřejmost. Nezneužívejme ji. Až příště potkáte myslivce, který bude narážet na přítomnost Vašeho psa, zkuste místo konfliktu rozumně argumentovat tím, že víte co a jak, znáte povinnost uloženou Vám zákonem, respektujete potřebu klidu zvěře, že pes nikde, kde nemá, běhat nebude a tak. Pokud to tak samozřejmě je.
Na slušné upozornění reagujme slušně a zamysleme se nad tím, jestli jsme přeci jen někde, třeba nevědomky, chybu neudělali. Pokud narazíte na slušného myslivce, mělo by to fungovat. Pokud ne, narazili jste bohužel na toho druhého.
Závěrem se ještě krátce vrátím k oněm nadávkám, silným slovům a přáním špatných konců, které jsou na myslivce svolávány vždy, když se něco stane a objeví se to v médiích. Když někde někoho zraní, nebo nedej Bože, usmrtí pes a média tuto zprávu zveřejní, také se vždycky objeví řada dramatických reakcí. Z těch „nejzajímavějších", které si pamatuji, jsou to například ty, že pejskaři jsou devianti, kteří milují smrduté psy, místo aby svou lásku věnovali lidem, že města mají být pro lidi a ne pro psy a chov psů ve městech by se měl zakázat, že by se měli utratit všichni psi toho nebo kterého plemene, nebo perla - utratit všechny psy s kohoutkovou výškou vyšší než x cm nebo hmotností vyšší než x kg.
Jak se Vám to líbí? Být cílem kritiky nebo dokonce voláni k odpovědnosti za konkrétní chybu individuálního jedince, dvounohého nebo čtyřnohého? Věřte, že s myslivci je to obdobné.
Do nového roku přeji vše nejlepší, zdraví a mnoho zdaru Vám i Vašich čtyřnohým přátelům, nám všem pak více tolerance, ochoty naslouchat a vzájemného pochopení.
Autor: Petr Koutenský
O autorovi: Autor je absolventem lesnické fakulty, zabývá se ekologií a etologií zvířat. Je aktivním myslivcem a kynologem, psy úspěšně předváděl na výstavách i zkouškách z výkonu. V současné době vlastní dvě feny rhodéského ridgebacka. Mezi jeho další zájmy patří příroda obecně, cestování, exotické kultury a fotografování.
Syndrom získané posedlosti psy