Agility – sport pro psy
Agility není klasický výcvik psů, i když k němu má blízko. Mohou se ho však účastnit jen pejsci vychovaní, kteří reagují na povely. Neočekávejte tedy výcvik v drsného hlídače. Agility je pro psy převážně hrou a zábavou.
Toto sportovní odvětví vzniklo z koňského parkuru, který spočívá v překonávání překážek, umístěných na ohraničeném prostoru ve stanoveném pořadí. Princip agility je stejný. Pejsci také zdolávají překážky, musejí při tom dodržet stanovené pořadí, neudělat chybu a hlavně vše zvládnout v co nejkratším čase.
Také překážky se hodně podobají parkurovým. Trať vypadá trochu jako zmenšenina koňské parkurové dráhy. Agility však využívá větší pohyblivosti psů, a proto má některá dráha překážky navíc. Kromě klasických skokových jsou zde i další, mnohem náročnější. Psům také nestačí jen přeskočit různě vysoká břevna a laťky, ale překonávají i tunely, stříšku či kruh. Mezi skokové překážky patří skok vysoký, skok daleký a zeď. Další překážky se dělí na zónové a ostatní. Do zónových se řadí kladina, áčko a houpačka. Mezi ostatní patří tunely pevné i látkové, proskokový kruh, slalom a stůl. Na trati bývá většinou 12 až 20 překážek, jejich počet a umístění záleží na volbě rozhodčího.
Při parkuru sedí na koni jezdec, při agility psa doprovází psovod, který s ním běží celou trať a navádí ho na překážky povely a ukazováním. Pes nemá vodítko ani obojek. Zapomenutí obojku na krku bývá dokonce nejčastějším důvodem trestů.
Také pravidla jsou téměř totožná s parkurovými. Pes musí proběhnout trať v předepsaném čase a získat co nejméně trestných bodů. Ty bývají přidělovány za chybu, odmítnutí, ale i za překročení časového limitu. Jako chyba se hodnotí jakékoliv jiné překonání překážky, než je stanoveno v pravidlech. Může to být shození laťky, předčasný seskok na zem z houpačky či ze stolu. Další trestné body jsou přiděleny, když pes odmítne překonat překážku nebo ji mine. Psovod se nesmí dotýkat psa ani překážky. Je také zakázáno psa povzbuzovat pamlskem nebo hračkou. Za to totiž hrozí dvojici i diskvalifikace.
Agility se dělí do několika kategorií - podle výkonnosti rozlišujeme tři skupiny - A1 (začátečníci), A2 a A3 (pokročilý). Dále existují tři kategorie podle velikosti psa na základě výšky v kohoutku - pro malé psy, střední a velké. S ohledem na ně je stanovena velikost překážek.
Parkur je tak trochu vznešenější sport. Agility na rozdíl od něj není určené jen pro vyšlechtěné psy. Soutěžit v něm mohou klidně i voříšci. Některé psí rasy se samozřejmě na agility hodí mnohem víc. Největší vlohy pro ně mají pracovní plemena - např. sheltie a bordur kolie, pudl nebo belgický ovčák. Nezáleží na věku psa ani páníčka, může je vyzkoušet téměř každý. Agility ale není jen zábavou na volný čas. Provozuje se i jako vrcholový sport a má dokonce i své mistrovství světa.
Pro psy je agility hlavně hrou a rozhodně při něm nijak netrpí. Tento sport naopak povzbuzuje jejich přirozenou tendenci k životu ve smečce a spolupráci se svým pánem v honbě za kořistí. Motivací je pro něj hračka nebo pamlsek. Agility navíc prohlubuje vztah mezi psem a páníčkem, učí psa větší poslušnosti. Pes se učí vycházet s ostatními psy a lidmi, zvyká si na kontakt s nimi a odnaučí se i strachu, který bývá nejčastější příčinou psí agrese.
U nás je agility nejznámějším psím sportem společně s frisbee (házení létajícího talíře psovi).
Pokud si myslíte, že agility je pro vašeho pejska to pravé, navštivte jedno z mnoha cvičišť agility, kde budete cvičit pod dohledem zkušeného instruktora. Informace o nich najdete například na www.klubagility.cz. Překážky na agility si můžete koupit také domů a trénovat a hrát si s pejskem třeba i na zahradě.
A ještě něco z historie: Agility vznikla v roce 1978 v Anglii. Některé zdroje uvádějí, že ho vymysleli jako sport pro voříšky, kteří nemohli chodit na výstavy. Jiné zase tvrdí, že se agility poprvé objevila jako zpestření přestávky při světoznámé Cruftově výstavě psů, která již více než sto let probíhá každý rok v Anglii. Dnes existuje po celém světě řada organizací, které pořádají v průběhu roku různé soutěže.
Jak naučit psa plavat
Plavání je pro psy přirozenou aktivitou, ne každý pejsek však vodu miluje. Naučit by se to měl ale každý. Plavání může být výborným doplňkem při letní procházce, pejsek se ve vodě dokáže nádherně vyřádit a navíc se v horkých dnech příjemně ochladí.
S plaváním by se mělo začít již ve štěněcím věku, obecně platí „čím dříve, tím lépe", nic se ale nesmí přehánět. Nejvhodnější věk pro začínání s plaváním je kolem 0,5 roku až jednoho roku. Každý pes je jinak rostlý a fyzicky zdatný a právě na jeho síle je závislá vhodná doba k začátku výcviku
Prvním krokem je nalezení vhodného místa k trénování. Zjistěte si, kde se ve vašem okolí nachází voda, do které mají psi volný přístup. Na koupaliště vás s pejskem ani nepustí a koupání psa v neohraničené přehradě bývá postiženo sankcemi.
Voda, do které se jdete s pejskem koupa, musí být čistá, žádné odpadky, vodní řasy, nebo sinice, voda se pejskům dostane na holou kůži, do očí i do uší a z nečisté vody by mohli trpět kožními infekcemi.
Pozor si dejte i na řeky, potůčky a přítoky vody, pejsek začátečník by nemusel zvládnout silnější proud a ten by ho mohl stáhnout pod vodu. Vlez do vody musí být pozvolný.
Nechoďte se psem k vodě v chladnějších dnech, mohl by nastydnout. Na plavání jsou nejvhodnější slunečné dny, kdy pejsek brzy uschne. Vysoké teploty ale psům také vadí, pes by se mohl přehřát nebo dostat ze studené vody šok.
Krokem druhým je seznámení pejska s vodou. Psa do vody nikdy neházejte, mohlo by se stát, že se bude vody bát. Nejlepší je vzít pejska do náruče a vejít s ním pomaličku do vody. Bude se bránit, takže si dejte pozor, aby vás při snaze vyškrábat se vám až na hlavu nepoškrábal. Pevně ho držte ve vodě, klidně na něj mluvte a potom, co si na vodu zvykne, ho pusťte. Chvíli to bude vypadat, že spadne do vody jako kámen, ale po prvotním šoku začne instinktivně šlapat vodu a plavat tzv. čubičku. Nejspíš poplave k vám nebo ke břehu.
Pokud se bude snažit vylézt si na vás, uhýbejte mu a „utíkejte" před ním. Tím ho budete nenásilně nutit dál plavat. Moc ho nenamáhejte, po chvilce vylezte z vody, pejsek poplave za vámi na břeh. Tam ho nechte se vyběhat, otřít se o zem a vyvztekat se. Jestliže váš pejsek rád aportuje, házejte mu do vody klacky. Ze začátku ne moc daleko, stačí blízko ke břehu třeba jen tak, aby si namočil pouze přední tlapičky. Ve chvíli, kdy ho hra začne bavit, můžete házet i dál do vody. Také můžete jít do vody sami a pejska přivolávat k sobě. Pokud se mu do vody dobrovolně nechce, znovu ho vezměte do náruče a do vody pomaličku odneste.
Psa do vody nikdy neházejte ani nestrkejte, jakékoli násilí či donucovací prostředky by psa mohly od dalšího plavání odradit, mohl by se vody začít bát a jeho důvěra k vám by byla otřesena.
Plavání je těžká fyzická aktivita, proto psa nikdy nepřetěžujte a nebraňte mu z vody vylézt.
Miluje váš pes vodu? Zkuste dock jumping!
V roce 2008 přidal United Kennel Club, což je druhý nejstarší psí klub v USA, do seznamu podporovaných sportů i něco pro psí vodomily - sport, pojmenovaný dock jumping, česky bychom asi řekli „skok z mola".
Tento sport je určený pro všechny psy, kteří jsou ochotni „pro hračku i z mola skočit" - samozřejmě do vody a jsou starší 6 měsíců. Délka skoku se měří od bočního středu konce mola k bodu, kde hladinu vody protne základna ocasu a aby bylo měření objektivní, používá se k němu elektronická kamera, vybavená funkcí freeze frame. Aby se předešlo různým dohadům, jsou psi dělení do kategorií - například kategorie „Veterán", určená pro psy starší osmi let nebo kategorie „psíci", která je speciálně pro malé psy.
Výkon psa je při tomto sportu závislý na šikovnosti majitele. Pokud pes seskočí z mola jinde než na konci, je jeho skok sice platný, ale bude nejspíš krátký, protože délka je vždy měřena od středu koncové strany mola, bez ohledu na to, kde psovi zmizela „pevná půda pod packami". Stejně tak pokud majitel nepustí vnadidlo z ruky, je skok neplatný.
A jak psa přesvědčit, aby podával optimální výkony? Nejdůležitější je mít psa, který miluje jak vodu, tak i své hračky. Zbytek pak už záleží jen na vaší šikovnosti. Můžete hračku před psem hodit do vody, odvést psa na začátek mola a poté jej vyzvat, aby hračku přinesl - předpoklad je, že pes se rozeběhne dost rychle na to, aby jeho skok byl na konci dost dlouhý.
Pravděpodobně jej ale předběhnou ti konkurenti, jejichž majitelé zvládnou druhou techniku. Při ní se pes odloží na začátku mola a pak se mu ukáže hračka. Pes, který je na hračku správně fixovaný, ji bude na povel „lovit" a ideálně se ji pokusí chytit za letu. Stačí hračku odhodit ve správný okamžik a ve správném úhlu a máte vyhráno. Psa můžete naučit, aby kopíroval dráhu letu hračky - pak bude mít dobrý „ráz" a skok bude delší. Pokud se ale pes při skoku nezvedne (hodí „placáka"), bude se o něm mluvit jako o plochém a jeho výkon bude dán pouze tím, jakou rychlost pes dosáhne na konci mola. Nejúspěšnější budou psi, startující do vzduchu pod úhlem 45°, což je úhel pro nejdelší dráhu skoku.
Občas se samozřejmě stane, že hračka dopadne k molu příliš blízko a pes ji „přeletí". Pak se nejspíš stočí ve vzduchu a ve snaze lapit hračku dopadne na hladinu pod atypickým úhlem, často tlapami nebo i čumákem napřed. V takovém případě se pak délka skoku měří u té části těla, která se dotkla hladiny nejblíže k molu - bez ohledu na to, která část psího těla šla pod hladinu jako první. A aby se jak pes, tak jeho majitel měli část „zaskákat", jsou v soutěžích povoleny skoky dva - do skóre soutěže se počítá jen delší skok.
Takže pokud máte psího vodomila, stačí se vybavit patřičnými vnadidly, najít vhodnou vodu (hloubka musí být nejméně 1,2 metrů), vhodné molo (obvykle jsou jeho rozměry 12 metrů délka, 2,5 metrů šířka a nad hladinou bývá asi 60 centimetrů, ale záleží na pořadatelích soutěže). K výbavě doporučujeme přidat i dva velké ručníky...a můžete začít.
Co je to puding?
Trošku specifická kategorie v závodech psích spřežení. Zjednodušeně lze říci, že jde o tažení co nejtěžšího břemena a psovoda psem. Na vozík se přikládá v rozmezí obvykle 30-60 kg na jednu soutěžní váhu. Vítězem kategorie se stává pes, který utáhl nejvyšší váhu. V případě shody rozhoduje čas, za který tuto zátěž dopravil do cíle. Je kladen důraz na zdraví psa a váhu nákladu, stejně jako časový rozestup mezi jednotlivou zátěží má svá přísná pravidla. Psi jsou rozděleni podle pohlaví (psi, feny) a dále do váhových kategorií (psi do 28 kg, 28-40 kg, nad 40 kg, feny do 23 kg, od 23 do 31 kg, nad 31 kg).
Weight Pulling
Jak už anglický název napovídá, jde o závody v tahu. Nejsou to klasické závody psích spřežení, dráha je dlouhá maximálně 10 metrů a jde o to, jakou nejvyšší váhu dokáže pes utáhnout a také je důležité, za jaký čas.
Je možné využít všechny druhy drah. Břemena psi tahají na sněhu, na asfaltu nebo na trávě. Na travnatém terénu jsou břemena (používají se třeba pytle s krmivem) na speciálních vozících tahána po kolejích.
Závodníkem se může stát pes, který má aspoň padesát centimetrů v kohoutku (na nějaký centimetřík se ale nehledí, může být i trochu „podměrečný") a jeho tělesná konstrukce ho předurčuje, že bude vhodný k tomuto sportu. Z plemen se doporučuje: aljašský malamut, grónský pes, sibiřský hasky, také pastevečtí psi a plemena dogovitá. Kromě nich určitě i pitbulteriér nebo stafordšírský bulteriér. Některých závodů se můžou účastnit i psi bez rodokmenu se správnou tělesnou konstitucí, někde je kladen důraz na odpovídající doklad o původu. Důležité jsou váhové kategorie - psi: do 28kg, 28 - 40kg, nad 40kg. Feny: do 23kg, 23 - 31kg, nad 31kg. Důležité je, že nesmí být mladší než 1 rok a starší než 12 let.
A teď k výcviku....
Začít s výcvikem se může už u půlročního štěněte. Pozor, nepřepínej jeho síly! Je třeba dát důraz na hru a chválení. Ze začátku ho nechej tahat jen něco lehkého a to až potom, co si navykne na postroj. Pozor na správný výběr postroje, okoukni to na závodech. Popruhy se používají dvoumetrové a nesmí pružit. Pejskovi nesmí břemeno najet na nohy, mohl by se do budoucna bát a závody jsou přece pro radost vás obou, ne?
Takže počítám s tím, že pes reaguje na základní povely jako k noze, ke mně, stůj, sedni...a že už si zvykl na postroj. Je trošku vyběhaný, takže může vydržet v klidu, ale není unavený po dlouhé túře. Nasaď mu postroj, připevni zátěž a nech ho stát na místě povelem stůj. Přejdi 2 - 3m před něj a přilákej ho na pamlsek. Když přijde, hodně ho chval. Tréninkové dávky jsou na tvém odhadu. Jediná rada: nic se nesmí přehnat ani uspěchat. Zátěž pomalu, ale opravdu pomalu zvyšuj.
Ze začátku se může lekat už jen zvuku břemene, které se za ním sune. Může zkoušet kousat popruhy nebo běhat do stran. Je třeba mu v tom hned v začátku bránit povelem „fuj" nebo „nesmíš".
Časem zkus poprosit, aby si na nějakých závodech pejsek mohl vyzkoušet vozík - samozřejmě prozatím prázdný. Až časem se do něj začne dávat klasická závodní zátěž.
Jako doplňkový trénink doporučuji běh vedle kola, na rovině tě může s tvou pomocí tahat. Ale to až u staršího psa, půlročnímu zatím stačí jen běh. Také tahání lehčí zátěže na delší trase - ze začátku 100, postupně až 500m.
Psi jsou od přírody hraví a mají soutěživého ducha. Nám stačí jen toho ducha nezastrašit třeba již zmiňovaným břemenem najetým na zadní nohy nebo příliš velkou zátěží. Chce to povzbuzovat, chválit, odměňovat.
Obedience
Kynologický sport obedience vznikl ve Velké Británii. První závod se konal v Londýně 22. října 1949 a rok poté se obedience předvedla na světoznámé výstavě Crufts. Ač se nynější pravidla od původních britských značně liší, původní myšlenka obedience přetrvává stále. Důraz obedience je kladen na vztah psovoda a psa, precizní, ochotné a radostné provádění cviků psem a jeho schopnost práce i na značnou vzdálenost od svého psovoda. Z toho vyplývá, že celkový dojem týmu - psovod a pes - musí působit harmonickým, sehraným dojmem.
Český soutěžní řád obedience rozeznává čtyři stupně výkonnostních zkoušek: začátečníci (OBZ), třída 1 (OB-1), třída 2 (OB-2) a třída 3 (OB-3). Každá zkouška se skládá z deseti různých cviků - devět cviků je založeno na poslušnosti psa a jeden cvik na pachové práci psa. V evropských zemích zastřešených pod FCI se mohou zkoušky nižšího stupně mírně lišit, avšak nejvyšší zkouška OB-3 je zkouškou mezinárodní a tak musí být ve všech státech stejná.
V České republice je obedience velmi mladým sportem, aktivity obedience jsou zastřešeny klubem Obedience CZ, který vznikl v roce 2007. První oficiální závody se zapsáním zkoušky se v ČR konaly 1. května 2008 a první Mistrovství republiky se uskuteční v listopadu při mezinárodní výstavě psů v Praze. Toto Mistrovství republiky bude i kvalifikačním závodem pro účast na Mistrovství Evropy 2009, které se bude konat v Slovenské republice.
Zkoušky probíhají v soutěžním prostoru, který musí být viditelně označen a jeho velikost při halových soutěžích by měla být nejméně 20 x 30 metrů a při venkovních soutěžích 25 x 40 metrů. Na rozdíl od klasického výcviku se v soutěžním prostoru nepohybuje jen rozhodčí a soutěžní tým, ale i steward, který dává psovodovi povely a tak se rozhodčí může soustředit jen na hodnocení týmu.
Dalším rozdílem je obrat čelem vzad, který v obedience může být prováděn oběma směry, či přivolání (popř. aportování), kdy pes se může rovnou řadit k noze a nemusí předsedat před psovodem, či zvyšování / snižování skokové překážky dle kohoutkové výšky psa. Další výrazný rozdíl je v kategorii OB-3, kde se místo dřevěné činky používá činka kovová.
Mezinárodní zkouška OB-3:
- 1. cvik - Odložení vsedě ve skupině psů
- Sedni ve skupině - 2 minuty (psovod v úkrytu)
- 2. cvik - Odložení vleže ve skupině psů
- Lehni ve skupině - 4 minuty (psovod v úkrytu, prochází steward)
- 3. cvik - Chůze u nohy (bez vodítka)
- Normální krok, klus, pomalá chůze, obraty, úkroky vpravo, vlevo, vpřed, vzad
- 4. cvik - Odkládání za chůze (různé pozice)
- Odložení psa za chůze stůj, sedni, lehni - čtverec
- 5. cvik - Přivolání
- Přivolání 30m, meziodložení stůj a lehni
- 6. cvik - Vysílání do čtverce
- Vyslání ke kuželu, pak do čtverce v úhlu o 90stupních do strany, kde pes dostává povel lehni a na pokyn stewarda je pes přivolán za chůze k noze
- 7. cvik - Aport (nesení) cizí dřevěné činky
- Pes je nejdříve vyslán ke kuželu v přímém směru. Pak je vyslán pro aport určený losem vpravo nebo vlevo od kužele (3 aporty).
- 8. cvik - Aport přes překážku
- Aport přes překážku - kovový předmět (max. výška překážky 100cm)
- 9. cvik - Rozlišování předmětu psovoda
- Rozlišování z 6 předmětů (předměty jsou ve vzdálenosti 10 metrů)
- 10. cvik - Ovladatelnost = změna poloh
- Ovladatelnost na dálku lehni, vstaň, sedni (15 metrů)
Triatlon
Běžný triatlon dnes už zná každý, triatlon se psem se od tohoto klasického pojetí liší v podstatě pouze tím, že závodník není sám, ale soutěží spolu se svým psem. Přesto raději zopakujme, že triatlon znamená soutěž ve třech sportovních disciplínách - konkrétně v plavání, v běhu a jízdě na kole.
Triatlon se psem představuje stejné disciplíny, ovšem soutěžící, nebo chcete-li psovod k sobě musí mít navíc připoutaného psa. Pes psovodovi pomáhá tím, že táhne např. při běhu nebo jízdě na kole, ale zároveň musí vzorně spolupracovat - tato schopnost se nejlépe projeví při plavání a jízdě na kole.
Běžný triatlon dnes už zná každý, triatlon se psem se od tohoto klasického pojetí liší v podstatě pouze tím, že závodník není sám, ale soutěží spolu se svým psem. Přesto raději zopakujme, že triatlon znamená soutěž ve třech sportovních disciplínách - konkrétně v plavání, v běhu a jízdě na kole.
Triatlon se psem představuje stejné disciplíny, ovšem soutěžící, nebo chcete-li psovod k sobě musí mít navíc připoutaného psa. Pes psovodovi pomáhá tím, že táhne např. při běhu nebo jízdě na kole, ale zároveň musí vzorně spolupracovat - tato schopnost se nejlépe projeví při plavání a jízdě na kole.
Triatlon se psem se tak stává mnohonásobně náročnější sportovní disciplínou, než ten původní klasický triatlon. Pes, který má tento náročný sport zvládnout by měl být alespoň středně velký, měl by mít dobře stavěné tělo schopné snést sportovní zátěž a musí dovršit psí dospělost - to je základní podmínka většiny psích sportů. Psovod musí samozřejmě dobře zvládat běh, jízdu na kole i plavání. Z vybavení potřebují psovod a jeho pes speciální lano s postrojem pro psa a s bederním pásem, s jehož pomocí si psovod k sobě psa po dobu závodu připoutá. Psovod dále musí vlastnit dobré, nejlépe horské kolo a nezbytnou součástí jeho výbavy je také ochranná přilba.
Výcvik psa pro triatlon určitě není otázkou několika týdnů. Pes musí nejprve dokonale zvládnout základní povely a musí se stát dobře ovladatelným. Dále si musí zvyknout na nošení postroje a také na vodu jako takovou - v ideálním případě by si pes měl ke koupání vytvořit velmi kladný vztah, což nemusí být vždy zcela samozřejmé a může to od psovoda vyžadovat značné úsilí a trpělivost. Vlastní výcvik by se potom měl současně rozbíhat ve dvou rovinách. Nejprve by se mělo začínat s během - cílem je naučit psa běžet vždy ve směru, v jakém požadujete. Kromě základní poslušnosti je zapotřebí psa naučit povelům goo - běž, whoa - stůj, haw - vlevo a gee - vpravo. Začíná se krátkými nenáročnými tratěmi, které je možné postupem času prodlužovat.
Současně by se mělo započít také s výcvikem společného plavání - i tady je cílem naučit psa plavat vámi požadovaným směrem. Toho se nejlépe docílí spoluprací s dalším dobrovolníkem, který bude psa přivolávat k sobě, za současného povzbuzování s pomocí povelů již známých z běžecké disciplíny. Začíná se opět krátkými úseky a teprve ve chvíli, kdy pes stoprocentně pochopí smysl povelů, může se pokračovat v postupném prodloužení plavání.
Nakonec je nutné naučit psa běhu před kolem. Tato disciplína je asi nejtěžší zkouškou vzájemné spolupráce psa a psovoda, na druhé straně ale pes, který již zvládl běžeckou disciplínu, umí se pohybovat na laně a dobře ovládá povely, je na disciplínu jízdy na kole předem již dobře připravený. Nejlépe je opět požádat o pomoc dalšího dobrovolníka, který by k sobě psa volal tak, aby pes překonal strach z kola jedoucího za ním a aby především nedošlo k situaci, kdy by kolo najelo psovi na zadní nohy. Je to tedy opět otázka velké trpělivosti a dostatku času. Součástí výcviku by pochopitelně mělo být velké chválení a povzbuzování psa, doplněné občasným pamlskem.
Trénink na tento psí triatlon zabere značné množství času a musí být pravidelný - na druhou stranu ale není dobré psa přetěžovat a trénink by se tak vždy měl přizpůsobit spíše tempu a možnostem psa, protože ve chvíli, kdy se pes přestane na tuto vaši společnou zábavu nadšeně těšit, je obvykle se vším sportováním konec.
I v Triatlonu samozřejmě platí zásada, že pokud okolní teplota vystoupá nad 15°C, netrénuje se, protože u psa hrozí velmi rychlé přehřátí organismu.
Soutěže a závody v psím triatlonu se dělí na ženské a mužské kategorie. Dále pak na kategorie:
- A - psi nad 40 cm + psovodi nad 15 let (plavání 150 m, jízda na kole 5,2 km a běh 4,6 km)
- B - psi pod 40cm + psovodi pod 15 let (poloviční tratě kategorie A)
Musical canine freestyle - Tanec se psem
Výhodou Musical Canine Freestylu je bezpochyby fakt, že tento sport není prioritně určen pro konkrétní plemena a není stanovena ani žádná směrodatná velikost psích účastníků. Díky tomu je tento sport velice oblíbený, protože šanci uspět má prakticky každý.
Výcvik Musical Canine Freestyle není fyzicky náročný pro psa ani pro psovoda, jedná se spíše o dlouhodobou a trpělivou práci.
Za nejpravděpodobnějšího zakladatele Musical Canine Freestyle je nejčastěji považován muž jménem John Gilbert. Tento Angličan se zabýval převedením základních psích cviků do esteticky zvládnutého celku. Díky tomu se v průběhu 90. let minulého století začal Musical Canine Freestyle šířit Evropou a později i dále. Vznikla dokonce mezinárodní organizace zaměřená na tanec se psem (WCFO), která stanovila přesná pravidla soutěží v Musical Canine Freestyle.
Zájem o Musical Canine Freestyle neminul samozřejmě ani Českou republiku – v současné době se u nás koná celkem několik soutěží v tanci se psem. Nejvyšším možným úspěchem soutěžících je ale určitě umístění na mistrovství ČR v Musical Canine Freestyle. Všechny tyto akce zaštiťuje na našem území tzv. KTP ČR – tedy Klub tance se psem České republiky.
Vlastní soutěže v tanci se psem probíhají na pronajatých pozemcích, v různých halách nebo kulturních domech a závod samotný se odehrává na koberci. Účastníci si mohou předem zvolit, jakého závodu se chtějí účastnit – z hlediska psovodů je rozlišována kategorie začátečník, dítě, dospělý, zdravotně postižený apod.. Z hlediska psů je možné volit mezi stylem heelwork (přísnější a umírněnější verze tance se psem) a free style (mnohem volněji koncipovaný tanec se psem). V každém případě je však třeba zvládnout základní prvky, které jsou pro účast v závodech povinné: chůze u nohy, otočka, obíhání, couvání a tanec na dálku. Porota závodů v Musical Canine Freestylu je v České republice vždy tříčlenná.
Výhodou Musical Canine Freestylu je bezpochyby fakt, že tento sport není prioritně určen pro konkrétní plemena a není stanovena ani žádná směrodatná velikost psích účastníků. Díky tomu je tento sport velice oblíbený, protože šanci uspět má prakticky každý.
Důležitým kritériem by pro každého zájemce o tento sport měl být zdravotní stav psa a také jeho povahové vlastnosti. Musical Canine Freestyle je sportem, při kterém se pes setká se spoustou cizích psů a neznámých lidí, takže je důležité, aby pes nejevil známky agresivity, nervozity nebo bázlivosti. Za nejlepší kandidáty jsou považování psi, kteří jsou hraví a temperamentní, ale jsou schopní spolupráce s psovodem a mají za sebou výcvik základních poslušností. Tyto znalosti ulehčí budoucí nácvik tanečních sestav.
Přesto není nikdy předem jisté, jak bude pes reagovat na velké množství lidí, na nečekanou pozornost, hluk, potlesk apod.
Výcvik Musical Canine Freestyle není fyzicky náročný pro psa ani pro psovoda, jedná se spíše o dlouhodobou a trpělivou práci. Důležité je zvolit klidné místo nácviku, kde psa nebude nic rušit a odvádět jeho pozornost. Dále je možné vydat se dvěma různými směry:
vybrat hudbu a následně hledat pohybové vyjádření
nejprve poskládat sestavu a dodatečně najít vhodnou melodii
Hudba by neměla být příliš pomalá, ale určitě ne ani rychlá a nepříjemně hlučná. Součástí hudby by neměl být zpěv a celková délka by se měla pohybovat v rozmezí zhruba 2 – 5 minut. Ať už se rozhodnete pro jakoukoliv variantu, je nutné sestavu rozdělit na jednotlivé dílčí cviky, které se pes musí dobře naučit. Teprve když je zvládá zcela rutinně, je možné seskládat je do jednoho celku a pomalu přidávat hudbu a sladit pohyb s rytmem skladby.
Pes se učí jako ve všech ostatních disciplínách s pomocí pamlsků – zpočátku je dobré donutit psa k neustálému sledování vašich rukou a pohybů právě pomocí pamlsků, později je používejte již jen jako odměnu za správné provedení.
vyžaduje hodně trpělivosti, hodně práce a času. Rozhodně ale přináší zajímavé výsledky a vede k velkému sblížení mezi psovodem a psem.
Dostihy a coursing
Coursing je v podstatě faktickým předchůdcem dnes běžně známých psích dostihů. Tradice tohoto sportu spadá hluboko do historie a je možné ji ve velice podobných znacích najít na většině kontinentů. Vlastní coursing spočívá v soutěži mezi minimálně dvěma psy, kteří na trať vybíhají tzv. z ruky a jejichž cílem je ulovit zvěř v přírodním terénu, přičemž obvyklá délka trati je od 500 do 1000 m.
Rovinné dostihy jsou ale sportem, který je v mnoha zemích provozován na přísně profesionální úrovni, jeho nedílnou součástí jsou i vysoké sázky a výhry, což v mnoha případech vede k velké neúprosnosti tohoto sportu. Pes se tak často stává pouze výrobním prostředkem a podle toho je s ním často i zacházeno.
Coursing je v podstatě faktickým předchůdcem dnes běžně známých psích dostihů. Tradice tohoto sportu spadá hluboko do historie a je možné ji ve velice podobných znacích najít na většině kontinentů. Vlastní coursing spočívá v soutěži mezi minimálně dvěma psy, kteří na trať vybíhají tzv. z ruky a jejichž cílem je ulovit zvěř v přírodním terénu, přičemž obvyklá délka trati je od 500 do 1000 m. V současné době je v mnoha zemích lov živé návnady při tomto sportu zakázán, takže psi běhají za umělou návnadou (umělá návnada opatřená zvířecí srstí, která je vlečena pomocí kladky). Coursingové závody byly kdysi velice běžné i v České republice. Dnes se jejich sláva, po určitém období stagnace, opět vrací.
Jediným Coursingovým vybavením psa jsou barevně rozlišitelné obojky, případně barevné pásky na obojek či šálky. Tyto barevné obojky slouží k rozlišení psů v době závodu, který probíhá zhruba následovně: je běžný nerovný terén a jeho součástí jsou i různé překážky (vodní toky, keře apod.), které musejí soutěžící psi překonávat. Neméně důležitým je i fakt, že trať není vedena stále stejným směrem, ale je rozdělena na různé úseky, ve kterých návnada mění často i prudce směr běhu.
Na start přicházejí vždy dva psi (nesmějí mít stejného majitele) a vybíhají na dvě série rozběhů, přičemž pro druhý běh se trať přestavuje, protože psi si dokáží průběh trati dobře zapamatovat . Při coursingu se nehodnotí časový limit, ale každý jednotlivý úsek dráhy (než návnada opět změní směr) se boduje podle vynalézavosti, obratnosti a schopnosti psa návnadu ulovit, přičemž je lhostejné, zda si pes např. nadběhne a tak si zkrátí část vymezené trati apod. Velice zjednodušeně řečeno nehodnotí se čas, ale inteligence psa a jeho schopnost rychle reagovat a rychle se samostatně rozhodovat s cílem ulovit návnadu.
Výběr plemene pro coursing není na rozdíl od běžných psích dostihů nijak limitován, což je mimochodem většinou účastníků coursingu označováno za největší přednost tohoto sportu. Na běžecké trati coursingu tak můžete potkat stejně tak chrta, jako novofundlandského psa nebo pudla. Tato výjimečná tolerance je dána faktem, že v podstatě každé psí plemeno má od přírody nějaký lovecký pud, který se v běžném životě u mnoha ras vůbec neprojeví, ale v atmosféře soutěživého souboje o kořist ji v sobě objeví většinou každý pes.
Podmínkou pro účast v této běžecké soutěži je tak především neagresivní, ale zároveň nebojácné chování psa a jeho radost z pohybu a běhu. Každý zájemce o tento sport má možnost si jej se svým psem zcela nezávazně vyzkoušet a teprve potom se rozhodnout, zda bude coursing tím pravým sportem pro jeho psa. V případě, že se zájemce pro coursing rozhodne, musí se svým psem splnit základní požadavky coursingového sportu, aby získal tzv. licenci, která mu následně umožní účastnit se všech českých závodů v coursingu. Tento sport se samozřejmě provozuje i v zahraničí, nicméně pravidla vylučují účast na coursingu pro psy, kteří nespadají do skupiny X. dle FCI (chrti) a z tohoto důvodu jsou zahraniční závody v coursingu pro mnohé majitele psů nedostupné i přesto, že vlastní povinnou licenci.
Rovinné dostihy se od coursingu zcela liší. Zatímco coursingové závodiště je možné s minimálními finančními náklady postavit téměř všude, rovinné dostihy vyžadují přesně vyměřenou dostihovou dráhu elipsovitého tvaru, s pečlivě upraveným pískovým nebo travnatým povrchem, součástí areálu jsou ale i rozhodčí věže, divácké zázemí apod. Tím je již v samém základu dána velká finanční zátěž pro každého organizátora rovinných dostihů.
Trať rovinných dostihů se dělí na trať pro malá plemena (např. whipet) – obvyklá délka je 360 metrů. Druhou variantou jsou tratě pro velká plemena (chrti), jejíž délka je standardně 400 metrů.
Soutěž spočívá z tzv. rozběhů a finále – v jednom běhu soutěží až 6 psů najednou. Cílem rovinných dostihů je doběhnout do cíle v co možná nejkratším čase nebo jako první, přičemž nadbíhání je na rozdíl od coursingu přísně zakázáno a je důvodem k diskvalifikaci ze závodu.
Psi vybíhají ze speciálních závodních boxů a v rámci rovinných dostihů běžně dosahují rychlosti až 80 km za hodinu, za nejrychlejší krále rovinných dostihů bývají považováni greyhoundi.
Výjimečně jsou vypisovány závody i pro některá další psí plemena – např. basenji, španělský galgo apod. Rovinné dostihy jsou ale sportem, který je v mnoha zemích provozován na přísně profesionální úrovni, jeho nedílnou součástí jsou i vysoké sázky a výhry, což v mnoha případech vede k velké neúprosnosti tohoto sportu. Pes se tak často stává pouze výrobním prostředkem a podle toho je s ním často i zacházeno.
V rámci České republiky se dostihovou dráhou mohou pochlubit města jako Mladá Boleslav, Lednice nebo Kolín.
Dog-trekking
Princip dog trekkingu spočívá v orientačním pochodu se psem, kdy je předem stanovena trasa a časový limit, ve kterém musí účastníci tuto trasu zvládnout. Velice často je součástí dog trekkingu značné výškové převýšení a vlastní pochod může trvat několik dní, případně i nocí.
Soutěže a závody v dog trekkingu se konají po celé České republice a jednotlivé akce je možné najít v termínovém kalendáři sportu psích spřežení, pod které dog trekking spadá.
Sportovní disciplína dog trekking se k nám jako ostatně většina psích sportů dostal zeseverských zemí, kde byl dálkový pochod se psem naprosto běžnou, rutinní aveskrze praktickou záležitostí. V Čechách patří tento psí sport k těmnejmladším vůbec.
Historicky první závod v dog trekkingu se u nás konal ve Žďárských vrších teprve v roce 2000. V současné době má dog trekking v Čechách širokou základnu pořadatelů.
Princip dog trekkingu spočívá v orientačním pochodu se psem, kdy je předem stanovena trasa a časový limit, ve kterém musí účastníci tuto trasu zvládnout. Velice často je součástí dog trekkingu značné výškové převýšení a vlastní pochod může trvat několik dní, případně i nocí.
Tento velice oblíbený vytrvalostní sport není možné provozovat bez předem dobře připraveného vybavení. Psovod bude potřebovat dobré oblečení (nepromokavé a dobře větratelné), dobrou a již řádně prošlápnutou obuv, batoh s optimální velikostí 40 – 50 litrů, s dostatečným množstvím postranních kapes a v ideálním případě také bederní pás pro úschovu nejrůznějších drobností, které je třeba mít neustále po ruce. Dalším důležitým vybavením psovoda při dog trekkingu je tzv. čelová svítilna, s jejíž pomocí se člověk i pes orientuje v noci – světlo musí mít dostatečný dosah, aby bylo možné hledat i možné turistické značky. Jako povinná výbava je pořadateli závodů vyžadována karimatka, spacák, mapy, miska pro psa, láhve na vodu a krmení s jídlem.
Pes bude potřebovat postroj – nejlépe typ guard, vodítko a obojek a amortizační šňůru (slouží ke spojení člověka se psem, pokud není pes právě veden na vodítku).
Z nepovinné výbavy se v případě náročných tras může velice hodit pláštěnka (ocení stejně tak člověk jako pes), speciální botičky pro psy a zcela určitě speciální nosiče pro psy (batůžek upevněný kolem trupu psa). Pes tak může pomoci nést náklad, podmínkou je, že náklad psa nesmí překročit 1/3 jeho celkové váhy a náklad musí být dobře rozdělen, zajištěn proti pohybu a nesmí psu způsobovat nepohodlí nebo dokonce bolest (ostré a hranaté předměty).
V případě, kdy pes pomáhá s nákladem, je také důležité zohlednit počasí, aby u psa nedošlo k dehydrataci z kombinace velké zátěže a náročného fyzického výkonu.
V případě dog trekkingu není úplně na místě mluvit o výcviku pro tento sport, protože zde žádný speciální výcvik není v zásadě zapotřebí. To je ostatně jedním z velkých lákadel tohoto sportu – může jej provozovat každý člověk, který miluje dlouhé procházky volnou přírodou, má dobrou fyzickou kondici a dokáže se orientovat podle mapy. Z hlediska psa jsou stanovy podobné požadavky – pes musí mít ukončený tělesný vývoj, aby při náročných tratích nedošlo k narušení pohybového aparátu, musí být zdravý a ve velmi dobré fyzické kondici a měl by mít rád pohyb (existují plemena např. z řad společenských psů, kteří se pro svou jemnou tělesnou konstituci pro tento fyzicky náročný sport zcela nehodí). Protože další stanovy ohledně plemene, velikosti apod. neexistují, může se dog trekkingu účastnit téměř každý pes, bez ohledu na to, zda je čistokrevný či není.
Protože se ale pes minimálně na startu a v cíli setká s velkým množstvím dalších účastníků, nesmí být v žádném případě agresivní. Téměř výjimečně je dog trekking naopak vhodným sportem pro majitele plachých psů, které tato jejich vlastnost z většiny dalších, povětšinou hlučných a silně soutěživě zaměřených psích sportů vylučuje.
Soutěže a závody v dog trekkingu se konají po celé České republice a jednotlivé akce je možné najít v termínovém kalendáři sportu psích spřežení, pod které dog trekking spadá.
Závody se řídí pravidly ustanovenými v ČR v roce 1995, na které dohlíží TVDT (Technický výbor dog trekkingu). Soutěže jsou rozděleny do kategorií podle pohlaví psovodů a také podle jejich věkové kategorie. Nejvyšším oceněním ČR je tzv. Český pohár v Dog trekingu.
Canicross
Canicross je sportem pro lidi, kteří milují své psy a běhání ve volné přírodě. Nejedná se totiž vlastně o nic jiného, než o běh přirozeným terénem se psem, kterého má psovod připnutého na speciální šňůře ke svému bedernímu pásu.
Soutěže a závody v canicrossu se obvykle dělí na kategorie mužů, žen a často také kategorii mládeže a veteránů. Konají se ale i tzv. hromadné starty a oblíbeným se stal i štafetový běh.
Canicross je sportem pro lidi, kteří milují své psy a běhání ve volné přírodě. Nejedná se totiž vlastně o nic jiného, než o běh přirozeným terénem se psem, kterého má psovod připnutého na speciální šňůře ke svému bedernímu pásu.
Ačkoliv první zmínka o canicrossu přišla do České republiky až v roce 1994, a to díky článku v časopise Pes přítel člověka , již v roce 1996 se uskutečnilo první mistrovství ČR v canicrossu.
Tento rychlý postup asi nejlépe dokumentuje, jak se stal tento sport v České republice oblíbeným. Dalším dokladem úspěšného tažení canicrossu v Čechách je i opravdu ne náhodné a velké množství cen a pohárů, které si čeští psovodi přivážejí z nejrůznějších mistrovství.
Povinná výbava na canicross vás finančně rozhodně nezničí. Budete potřebovat obojek, postroj pro psa, skijöringovou šňůru a skijöringový opasek. Kromě toho samozřejmě příhodné běžecké oblečení a především dobrou běžeckou obuv.
Výběr psa pro canicross opět nepředstavuje nic složitého. Běhat mohou totiž v zásadě všichni psi, výběr je ale přeci jen nutné přizpůsobit podmínkám vytrvalostního běhu. Ideální jsou tedy středně velká psí plemena, eventuelně velká psí plemena. Ovšem velcí a „těžcí“ mazlíčci by se měli raději poohlédnout po jiném zajímavém sportu, protože canicross není nic pro jejich už tak dost namáhané klouby. Malé rasy psů se ale klidně mohou vypravit na start také. Psi musí být samozřejmě zcela zdraví, musí být v dobré fyzické kondici a jejich tělesný vývoj musí být dokončený. Canicross také není úplně vhodným sportem pro psy se zkrácenou čenichovou partií (boxeři, angl.buldoci apod.).
Důležitou podmínkou pro možnou účast v canicrossu je vyrovnaná povaha psa, psi nesmí být agresivní ani příliš bázliví. Obrovskou výhodou canicrossu je, že doslova vyžaduje známé tahání psa na vodítku. Tato psí vlastnost, která je všude jinde na překážku se v canicrossu naopak vysoce cení.
Výcvik Canicrossu je především záležitostí přiměřeného plánu a trpělivosti. Z pochopitelných důvodů není možné začít s tréninkem canicrossu dříve, než se pes naučí základní poslušnosti. Jako další krok výcviku je možné doporučit několikatýdenní tzv. chodecký program, který spočívá v pravidelné, nejlépe každodenní zrychlené chůzi po předem naplánovaných trasách – ty by se navíc měly pomalu prodlužovat.
Již v této fázi je nutné zdůraznit, že je to právě pravidelnost a postupnost, které nakonec vedou v Canicrossu k úspěchu,protože tělo psa,stejně jako tělo psovoda se musí postupně připravit na náročné výkony. Pokud se tato přípravná fáze vynechá,nebo zkrátí ve snaze po rychlém dosažení výsledků, může dojít k poškození svalů či šlach jak u psa, tak u psovoda.
Stejně tak je důležité si uvědomit, že tento sport by se měl stát příjemným způsobem trávení volného času a příliš vysoké počáteční tréninkové dávky mohou vést k tomu, že pes místo aby se těšil, bude nervózní. Jakmile je ale tělo připraveno k běhu, je nutné přejít na běžecké tréninkové metody:
<!--[if !supportLists]--> Ø <!--[endif]--> Souvislý běh – tzv. maratonský běh, běh volným tempem na dlouhé tratě
<!--[if !supportLists]--> Ø <!--[endif]--> Fartleh – střídavě běh volným tempem a rychlejší běh v členitém terénu
<!--[if !supportLists]--> Ø Intervalová metoda – pro běh se psem se příliš nehodí, jde o dosahování maximálních výkonů na krátkých tratích
Aby byl pes schopen udržovat směr, je nutné naučit ho postupně následujícím běžeckým povelům:
Ø Gee – vpravo
<!--[if !supportLists]--> Ø <!--[endif]--> haw – vlevo
<!--[if !supportLists]--> Ø <!--[endif]--> goo – běž
<!--[if !supportLists]--> Ø <!--[endif]--> whoa – stůj
Jako další důležitá věc se jeví uvyknutí psa na různé rozptylující a rušivé vlivy s jakými se setká při účasti na soutěžích a závodech.
Posledním nutným upozorněním je připomenutí odlišné fyziologie psa, který se při zahřátí organismu chladí téměř výlučně s pomocí vyplazeného jazyka. Z tohoto důvodu vzniklo zásadní pravidlo canicrossu vůbec netrénovat při teplotách nad 15°C.
Soutěže a závody v canicrossu se obvykle dělí na kategorie mužů, žen a často také kategorii mládeže a veteránů. Konají se ale i tzv. hromadné starty a oblíbeným se stal i štafetový běh.
Canicross je sportem pro lidi, kteří milují své psy a běhání ve volné přírodě. Nejedná se totiž vlastně o nic jiného, než o běh přirozeným terénem se psem, kterého má psovod připnutého na speciální šňůře ke svému bedernímu pásu.
Soutěže a závody v canicrossu se obvykle dělí na kategorie mužů, žen a často také kategorii mládeže a veteránů. Konají se ale i tzv. hromadné starty a oblíbeným se stal i štafetový běh.
Mondioring
Mondioring patří k velmi mladým psím sportům, které do České republiky dorazili teprve nedávno. Jedná se v podstatě o specifický druh sportovního kynologického výcviku psů.
Mondio = svět, Ring = kruh, hlavní důraz je přitom kladen na slovo kruh, které má znamenat sled za sebou jdoucích cviků. Všechny běžně známé kynologické disciplíny se tedy provádí v jednom sledu za sebou, bez přerušení.
Pes musí zvládnout tři po sobě jdoucí disciplíny – poslušnost, skoky (zde je možnost volby mezi skokem vysokým, skokem do dálky a šplhem) a obranu.
Ve světě byla pravidla pro mondioring stanovena FCI (Mezinárodní kynologickou federací) v roce 1994, nejvíce se tento psí sport prosazuje v evropských zemích a v USA, pravou „baštou“ mondioringu je Francie a Belgie. Česká republika je členem GTIM od roku 2001.
Mondioring patří mezi sporty, které na pohled vypadají velice jednoduše, ve skutečnosti se ale jedná o asi nejtěžší sportovní kynologii vůbec. Záludnost tohoto sportu je dána zvláště dvěma faktory – pes na rozdíl od jiných kynologických řádů nastoupí na cvičiště jen jednou a musí naráz zvládnout všechny disciplíny. To v praxi znamená, že pes musí být schopen soustředěné práce zhruba po dobu 45 minut. Ještě důležitějším se ale jeví fakt, že cvičiště zvané v tomto sportu ring, může rozhodčí postavit naprosto jakkoliv, vždy ale odlišně. Z toho důvodu je fakticky nemožné se psem celou trať disciplín předem natrénovat – ve chvíli, kdy psovod vstoupí se svým psem do ringu, netuší, co jej tam čeká.
Výcvik psa pro Mondioring je opravdu náročný a nehodí se ani pro každého psa, ani pro každého pána. Tento sport vyžaduje velké množství času, obrovskou a takřka nikdy nekončící zásobu trpělivosti a pracovitosti, která je v rámci mondioringu spravedlivě rozdělena mezi psa a jeho psovoda.
Pes musí zvládnout tři po sobě jdoucí disciplíny – poslušnost, skoky (zde je možnost volby mezi skokem vysokým, skokem do dálky a šplhem) a obranu. Pravidla mondioringu jsou velice přísně stanoveny, takže pes, který vstoupí do ringu například prvně v životě vidí předmět, který bude aportovat – tento předmět může být i ze skla, může být pro psa těžko uchopitelný, ale pes má přesto jen jeden povel a pevně stanovený časový limit na splnění příkazu. Navíc jsou po pracovní ploše psa rozházeny například kousky masa, které pes musí naprosto ignorovat, nebo jiné rušivé vlivy, které mají psa úmyslně odvést od splnění povelu, nebo jej alespoň rozptýlit. Stačí tedy velice málo a rozhodčí ne zcela perfektně provedenou disciplínu anuluje. Celý systém hodnocení mondioringu je tedy nastaven tak, aby prokázal, nebo vyvrátil absolutní ovladatelnost a poslušnost psa, schopnost jeho dokonalého soustředění, důslednost psovoda a dokonalou a harmonickou spolupráci obou dvou. Závody v mondioringu jsou rozděleny do od nejnižší kategorie vycvičenosti psů kategorie I, až po úroveň nejvyšší III.
Vzhledem ke skutečně velké náročnosti tohoto sportu se není možné divit, že jeho členská základna je v České republice zatím velice řídká ( Mondioring klub ČR ). Přestože řada psích sportů vyžaduje od psovoda skutečně velkou vášeň, díky které je potom těmto sportům věnován téměř veškerý volný čas, lze s trochou nadsázky tvrdit, že po těžké době tréninků, sklízí pes i psovod sladké plody své práce. Mondioring představuje ale tak tvrdá a přísná pravidla, že sklizeň se v případě tohoto sportu neustále spíše vznáší někde v dáli. Na druhou stranu je ale třeba připustit, že ten, kdo najde v mondioringu zalíbení, najde časem určitě i to potěšení.
DOG PACKING – nošení zátěže
Tak jako psi odedávna tahali lidský náklad na vozech či saních, tak pomáhali lidem nosit jejich břemena i na svých bedrech. Z tohoto důvodu je možné tvrdit, že sport zvaný dog packing je velice starou záležitostí, byť nebyl původně jako sport vůbec provozován.
Staré národy si byly dobře vědomy toho, že pes se v mnohém terénu pohybuje lépe než-li například kůň, ale přesto dokáže unést i velmi těžká břemena. A protože se psi jako nosiči zejména v horském terénu dobře osvědčili, zůstala tato aktivita živá až do dnešních dnů. V českých podmínkám známe dog packing jako doplňkovou sportovní aktivitu, například u turismu.
Dog packing může být využíván ale i velice praktickým způsobem jako je nošení nákupů apod. Dog packing je sportem, který se zcela pochopitelně vymezuje pro psy větších plemen, minimální výška psa by měla být alespoň 50 cm, pes musí být zdravý a v dobré fyzické kondici. Protože se jedná o sport zátěžový, zcela samozřejmě se nehodí pro štěňata ani pro psí seniory. S výcvikem tohoto sportu je vhodné začít teprve tehdy, když pes dosáhne dospělostia pouze je-li jeho pohybový aparát definitivně vyvinut. K provozování tohoto sportu potřebujeme nutně speciální psí batoh. Tento speciální batoh by neměl být problém pořídit v obchodě specializovaném na psí potřeby, batohy se vyrábí v typizovaných velikostech. Je ale také možné nechat batoh zhotovit na míru a z vámi vybraného materiálu. Tvar těchto batohů nejvíce připomíná cyklobatohy – úložné prostory jsou na bočních stranách, nahoře a dole jsou popruhy, dole je navíc spona. Batoh by měl být z pevného materiálu, měl by mít ale také dostatek větracích otvorů.
Způsob výcviku dog packingu není nijak přísně vyhraněn, jeho nejpodstatnějším rysem je opět trpělivost. Než je možné začít s dog packingem, měl by pes dobře zvládat základní povely, především chůzi u nohy a přivolání. Jako další krok by mělo následovat přivyknutí psa na batoh – pes bude tuto věc vnímat jako naprosto cizí předmět a připevnění batohu na tělo může vnímat i jako ohrožující. Není proto dobré spěchat a psa nutit. Velice dobré je nasadit batůžek psovi po dostatečně dlouhé procházce, kdy je již unaven. Nedovolte mu, aby se batohu zbavil (válením, otíráním o stromy apod.). Pes by měl zůstat poslušný a respektovat povely, ze strany psovoda je ale nutná trpělivost a slovní podpora psa.
Jakmile si pes na batoh zvykne, začneme mu jej pravidelně nasazovat a společně vyrážet na kratší tratě. Při pohybu si pes opět musí na batoh zvyknout (batoh psa mírně rozšiřuje a pes se tak musí naučit novému prostorovému odhadu). Poslední fází výcviku je vložení zátěže do batohu. Zátěž by neměla překračovat 1/3 celkové hmotnosti psa a vždy je nutné dobře uvážit, jakou zátěž můžeme do batohu dát. Rozhodně by se nemělo jednat o věci snadno rozbitné, ostré, cenné apod. a náklad musíme dobře vyvážit, aby byl po obou stranách přibližně stejně těžký. Zátěž by neměla mít tvrdé nebo ostré hrany (může dojít ke vzniku bolestivých otlaků až odřenin) a stejně tak musíme její jednotlivé části dobře zabezpečit proti pohybu a samovolnému přemisťování.
Flyball
Flyball se stal nesmírně oblíbeným v celé Americe a jeho oblíbenost se šířila dále do celé západní Evropy. Čeští pejskaři, kteří měli to štěstí, že se díky účasti na mezinárodních psích výstavách mohli podívat na západ od našich tehdy ještě socialistických hranic, nad tímto sportem zcela užasli. Téměř okamžitě se našlo několik nadšenců, kteří tzv. na koleně vyrobili první vrhací strojky a začali s učením Flyballu. Přes tento poněkud krkolomný začátek Flyballu v Čechách, došlo i u nás k obrovskému nárůstu oblíbenosti.
Flyball je sport, ke kterému je třeba speciální sportovní náčiní: každý účastník musí vlastnit sadu sestávající z odpalovacího boxu, tenisových míčků, čtyř skokových překážek a nízkého ohrazení parkurů. Jak bylo uvedeno výše, každý si takovouto sadu může vyrobit sám, ale dnes už si ji naštěstí může každý i koupit – existují speciální firmy, které se zabývají výrobou těchto psích sportovních potřeb.
Pes bude muset zvládnout poměrně náročnou sestavu cviků – bude muset skákat, zvládnout odpálení míčku a jeho následné chycení a rychlé aportování. To není úplně jednoduché a vyžaduje to časově náročnější přípravu. Ideálním místem pro takovouto sportovní přípravu jsou cvičiště, kde se této hře již věnují a kde vám budou moci poradit a případně i pomoci. Jakmile váš pes flyball technicky dobře zvládne, máte to nejtěžší prakticky za sebou, zbývá nekonečné zdokonalování souhry pohybů a nabírání na rychlosti.
Alternativou takto vedeného zaučení mohou být i různé víkendové pobyty zaměřené na výuku flyballu, další možností jsou kurzy, závody a nejrůznější akce, kde se tento sport alespoň předvádí a kde vždycky existuje možnost domluvy alespoň krátké možnosti nácviku pod odborně zdatným vedením.
Jakmile si budete se svým psem opravdu věřit, můžete se vydat na závody. V České republice se konají několikrát ročně podle pravidel NAFA (North American Flyball Association).
Princip hry spočívá v soutěži mezi dvěma družstvy. Každé družstvo sestává ze čtyř psovodů a čtyř psů, kteří mají svůj ohrazený parkur. Každý jednotlivý pes se vydává přes čtyři připravené překážky k vrhacímu boxu, kde pomocí pedálu odpálí míč. Ten musí opětovně chytit a i s míčkem se zpět přes překážky vrátit ke svému pánovi. Souboj dvou družstev soudcuje vždy hned několik rozhodčích a diváci sledují napínavý boj i zajímavé a někdy až neuvěřitelné kousky psích soupeřů.
Flyball patří mezi nejoblíbenější psí sporty také proto, že se mu mohou věnovat majitelé nejrůznějších psích ras a i když jsou menší a mrštnější psi ve výhodě, i pro větší psy a jejich majitele je tento sport příjemným vyžitím. Z hlediska psů je důležitý pouze dobrý zdravotní stav a schopnost týmové spolupráce – při závodech se spolu setkají nejrůznější psi, takže je důležité, aby žádný z nich nebyl agresivní. Stejně tak by ale mohla být na překážku případná bázlivost psa. Z hlediska majitelů psů je flyball vhodný pro úplně každého sportovního nadšence a milovníka čtyřnohých přátel člověka.
Mushing - závody se psím spřežením
Soutěž psích spřežení na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat, protože lidé mají tu vlastnost, že se odjakživa poměřují téměř ve všem, co dělají. Cílem těchto závodů se tak stala otázka – kdo uveze více, dále a rychleji. Další vývoj tohoto sportu podpořila i tzv. zlatá horečka na Aljašce, která napomohla rozšíření a upevnění používání psího spřežení v každodenním životě i formou zábavy.
Oficiální závody psích spřežení ale vznikly až po roce 1908. V té době byl založen první kynologický klub, který vydal první oficiální pravidla – All Alaska Sweeptakes. Tento prestižní závod v mushingu se stal velmi oblíbeným a tím přispěl k rozšíření mushingu do mnoha dalších zemí, ale také významným způsobem urychlil rozšíření vítězných psích plemen takřka do celého světa. Jednalo se samozřejmě především plemeno husky a plemeno malamut. V roce 1966 vznikla mezinárodní organizace ISDRA - (International Sled Dog Racing Asociation ), která tento sport propaguje po celém světě.
V České republice se první oficiální závody v mushingu konaly v roce 1985 v Peci pod Sněžkou pod patronací Klubu českého horského psa. V současnosti spojuje tento sport mnoha fandů a nadšenců své členy do Svazu sportu psích spřežení České republiky (SSSP) a základní organizací tohoto svazu je Musher club. Závody jsou organizovány pro vlastníky severských plemen psů s průkazy původu, kteří jsou zároveň členy světové federace sportu (ALGFIS), nebo pro členy a zájemce o saňový sport bez zohlednění druhu a čistokrevnosti plemene.
V praxi vypadají závody v mushingu tak trochu jako návrat do minulosti. Každý jednotlivý musher, odkázaný jen sám na sebe a své psí spřežení, se vydává na různě dlouhou a náročnou trať, nejčastěji zasněženou. Musí věřit sám sobě a svým schopnostem a musí také nekonečně věřit svým psům. Tato romanticky vyhlížející projížďka je ve skutečnosti velmi tvrdou zkouškou fyzické i psychické síly člověka i jeho psů, ale především také úrovně jejich vzájemné komunikace, schopnosti kontinuální spolupráce člověka a jeho smečky.
Tyto závody mají různě dlouhé tratě (od 25 km a nad 45 km ). Účastníci je musí zvládnout i se stanovenou zátěží. Každý takový závod přitom může mít několik etap sestavených do několika po sobě jdoucích dní, jezdí se ale i v noci. Musher tak spí na sněhu, ve stanu, ve spacáku, musí třeba i v mínus dvaceti stupních uvařit pro sebe i pro své psy.
Není těžké pochopit, že kdo si takový sport zamiluje, propadne mu obvykle na celý život. Tento sport – Mushing - totiž nabízí to, co naší technicky dokonale vymezené civilizaci velice chybí, pocit naprosté svobody, volnosti a sounáležitosti s přírodou, vykoupené skutečným pocitem vlastní samostatnosti a naprosté odpovědnosti.
Frisbee
Frisbee spočívá v jednoduché technice hry - z hlediska psa se však jedná o dosti náročný výcvik. V ideálním případě by si měl zájemce o tento sport nejprve nacvičit házení disku sám, bez psa, protože i toto házení disku je jednoduché pouze zdánlivě - je nutné zvládnout určitou techniku, při které je psovod schopen předem odhadnout směr a vzdálenost letu disku. Teprve v další fázi přibereme do hry psa. Nejprve musíme psa s diskem seznámit, což by nemělo být náročné. Obzvláště v případě, že pes rád aportuje, není obvykle problém, aby se pes pokusil disk chytit do tlamy i na první pokus. V této jednoduchosti ale spočívá také nebezpečí, že pes bude hru s diskem chápat pouze jako aport. Vaším cílem musí být naučit psa, aby ve chvíli, kdy disk vyhodíte popoběhl co nejdále směrem k disku a potom ho ve výskoku chytil. Této technice se pes nejlépe naučí s pomocí dalších dobrovolníků, kteří psa přidrží, aby si nezvykl vyskakovat pro disk jen pár metrů před svým pánem. Jinak je možné tuto techniku zvládnout pouze v případě, že se pes nejprve naučí zvládat povely jako „stůj", eventuelně „čekej" - opět proto, aby se na disk nesnažil vrhnout přímo před svým pánem.
Takže i když se u frisbee jedná o jednoduchou techniku, její zvládnutí už tak jednoduché není a vyžaduje hodně trpělivosti a času.
Pro tento sport jsou důležité dva základní předpoklady - dobrý disk a bezpečná plocha na hraní. Disky se prodávají ve dvou možných variantách. Disky na frisbee jsou látkové a plastové. Psi mají rozhodně raději disky látkové, protože i když jsou dostatečně pevné, jsou zároveň dostatečně měkké, takže se psům lépe chytají. Kromě toho vylučují hlavně v začátcích výcviku možnost zranění, které by další výcvik s největší pravděpodobností ukončilo. Plastové disky jsou vhodnější pro již zkušené psy raději větších plemen. Disk určený pro Frisbee koupíte v každé prodejně zaměřené na prodej psích potřeb.
Frisbee je hra náročná na prostor. Pes, který se v zápalu hry žene za diskem nevidí, ani neslyší a je proto na majiteli, aby svého psa ochránil před každým možným nebezpečím (auta, překážky, nerovný povrch...) výběrem vhodného prostoru.
Frisbee je hra vhodná pro temperamentní psy, kteří zároveň nesmí mít žádné vážné zdravotní potíže, zejména s pohybovým aparátem. Protože psi při této hře vysoko a někdy značně krkolomně skáčí, není to hra vhodná pro velmi vysoké a silné psy. I v případě středně velkých plemen je ale s Frisbee lepší vyčkat, dokud pes dostatečně nedospěje a jeho pohybový aparát nenabude definitivní podoby.
Frisbee je vynikajícím sportem při kterém se psi výborně zdokonalují v rychlosti, v aportování a také v tělesné obratnosti.
Skijöring
Máte vy i váš pes rádi pohyb, ale teď v zimě musíte sedět doma, protože se venku sportovat nedá? Omyl! Můžete vyzkoušet pro vás i psa zábavný sport nazývaný skijöring.
Skijöring je zimní sport, kdy se člověk na lyžích nechá táhnout psem, koněm nebo i motorovým vozidlem. Slovo pochází z norského skikjøring, v překladu „řízení lyží". Pro psí skijöring se nejčastěji používá jeden až tři psi, kteří jsou stejně jako lyžař upoutáni ve speciálním postroji. K sobě jsou přivázáni lanem. Není to tak, že by se člověk pouze vezl a pes ho táhl. Lyžař psovi nebo psům pomáhá pomocí hůlek a lyží a psi slouží jen jako přídavný „motor".
Historie
Prvopočátky skijöringu jako sportu pochází ze Skandinávie, odkud se skijöring rychle rozšířil do Ameriky a západní Evropy. Ve skutečnosti však byla síla psů podobně využívána již některými dávnými severskými kmeny jako dopravní prostředek. První závody ve skijöringu v České republice se konaly v roce 1985 v Peci pod Sněžkou.
Jaký pes se hodí na skijöring
Skijöring může být provozován s jakýmkoliv psem. Malí psi jsou ale v tomto sportu méně běžní, protože lyžařovi nepřidávají téměř žádnou rychlost. Na druhou stranu se skijöringem určitě zavděčíte velkým severským plemenům, jako jsou malamuti, grónští psi, samojedi a další. Nejen, že si u skijöringu vybijí svou v zimě přebývající energii, ale také se vyřádí na sněhu spolu se svým páníčkem. Jediným kritériem u skijöringu je nadšení a radost psa z pohybu - nepoužívají se totiž žádné motivační prostředky.
Techniky a výcvik
U skijöringu se používají oba typy jízdy na běžkách - klasické lyžování i bruslení. Na soutěžích se téměř výhradně používá bruslení.
Pro tento sport musí být pes velmi dobře vycvičen, protože lyžař nemá jiné prostředky pro ovládání psa než svůj hlas. Je tím pádem nutné, aby pes znal a poslouchal povely pro zatáčení vlevo a vpravo, pro zastavování a rozjíždění a pro vyhýbání se předmětům.
Používají se obdobné povely jako pro saňové psy:
- Rozjíždění - Hike! („hajk")
- Zatáčení vpravo - Gee! („dží")
- Zatáčení vlevo - Haw! („hó")
- Zastavování - Whoa! („vou")
- Vyhýbání se překážkám - On by! („on báj")
Výcvik by měl nejprve probíhat bez lyží, aby se psovod vyhnul zraněním. Ideálním základem pro skijöring je takzvaný canicross, kdy psovod je stejně jako u skijöringu připoután za svým psem, ale jedná se pouze o obyčejný běh, ne o lyžování.
Vybavení
Základem jsou běžky s hůlkami. Lyže by měly být navoskovány horkým voskem po celé délce, aby se zabránilo zbytečnému zpomalování. Lyžař má okolo pasu široký pás (asi 8 - 10 cm) někdy se smyčkami pro nohy, aby pás pevně držel na místě a neklouzal. Často se používá horolezecký sedák. Pes může mít jakýkoliv z typů postrojů používaných pro psí spřežení. Skijöringové lano je asi 1,5 metru dlouhé, pro spřežení čítající více psů bývá delší. Součástí lana je 30 - 100 cm dlouhý popruh zvaný bungee, které vyrovnává trhnutí při rozjezdu a změně rychlosti. Bývá opatřeno háčkem, aby se lyžař v případě potřeby mohl rychle odpoutat.