12. 12. konal u nás v KZJ Mikulášský srandazávod.  V propozicích jsem se dočetla, že se bude zahajovat soutěží o nejhezčí masku čerta, mikuláše, nebo anděla.
Závod byl zahájen nástupem masek a samozřejmě focením. Potom každý účastník odevzdal svůj hlasovací lísteček s návrhem na vítěze, který bude vyhlášen po ukončení celého závodu, a přesunuli jsme se na další srandovní disciplíny.
Nejsrandovnější a nejvíce za zmínku stojí disciplína – aport špekáčku. To takhle psovod odhodí špekáček před psem, jakoby se jednalo třeba o aportovací činku. A teoreticky by jej pes měl přinést s chutí a radostí samozřejmě v nepoškozeném stavu co nejrychleji zpět k psovodovi. Tak, tohle byla trocha teorie, praxe byla samozřejmě ve většině případů úplně jiná. Někteří psi špekáček napřed rychle a s chutí sežrali, a pak teprve se vrátili k pánovi, někdo šel k pánovi, ale jeho přibližovací rychlost byla pomalejší než rychlost žrací, takže došel bez špekáčku, ale ti lepší psi pánovi odevzdali aspoň kousek. No byl tam i jeden, kterému se povedlo donést celý špekáček, ale o tom se snad zmiňovat radši nebudu, to musel být pes vegetarián. A co naše Borinka? Napřed to vypadalo nadějně, vyběhla pro špekáček a pak sice kousaje pomalu šla zpět za mnou. Ovšem když byla kousek ode mě, tak jsem na ni zavolala „nežer to !“. A tak nedonesla nic.
Až si dobře smlsla, tak jsme pokračovalý na další disciplíny, což obnášelo překážkovou dráhu, kdy psovod má ruce za zády a je na něm, jak psovi vysvětlí, kterou překážku má překonat. Pak jsem ještě poslepu, , která byla uvázaná cca 10 m ode mě.  A poslední disciplína byla hledání ztraceného aportu. Bora samozřejmě věděl a skoro přesně, kde ho panička ztratila, a tak rachle pro něj utíkala a donesla.
Foto ZDE.

 

 

 

 

 

O víkendu jsme se zúčastnili Přeboru KZJ 2010, a to v kategorii PT 1. Zkoušku jsme neudělali, hned na začátku jsme zahájili veselými překážkami, Bora zapomněla nejen na dálku, ale i na obyčejný skok za aportem, pak denní speciál pěkný, nejlepší ze všech zúčastněných. Na závěr nám ale to pověstné štěstí nepřálo víc než ostatním v naší kategorii a tak jsme nenašly ani jednu osobu. Tam moc přemýšlela panička a blbě. Není nad to, nechat to na psovi. Poslušnost byla taky bídná. Střílelo se v hale - uzavřený prostor a Bora je trochu na střelbu choulostivější. A tak to ze začátku vypadalo nadějně.

 

17.-24.7.2010. - v Zahradišti.
Začalo to zajímavě už před dovolenou. Napřed bylo napsáno na webu KZJ, že dovolená začíná 17.7.2010 a trvá 14 dní. Vybrat si můžeme buď první nebo druhý týden a nebo celé dva týdny. Pak se na instrukcích objevilo, že nástup je až v neděli, což bylo pár dní před nástupem zase změněno na sobotu po 18té hodině.
S kamoškou jsme se domluvily, že pojedem až v neděli brzy ráno, protože jet odpoledne v tom pařáku se nám moc nechtělo. V sobotu po obědě se kamoška ozvala, že přece by jela už dnes odpoledne. Já ještě rozespalá po noční a nenachystaná, trvala na neděli. Nakonec se teda jelo až v neděli a bylo to dobře.
Co jeli už v sobotu, se vraceli zpět do Brna, protože se nemohli dostat na místo. Byla tam průtrž a po cestě se valila voda z rozvodněného potůčku a silný vítr polámal stromy. Bylo to znát i druhý den. Dopoledne jsme dojely do rozbahněného areálu, koupat se nedalo, protože místo vody tam byla hnědá břečka.
Neděle. Dopoledne příjezd, zabydlování, prohlídka areálu. Nic moc. Pokoj v prvním patře, ale ty schody. Na patře taky umývárna se sprchama pro celý areál. Na pokoji stolek, 2 křesla, 2 válendy, úzká regálová skříň, která nešla zavřít, peřináč a plno much, kterých se nebylo možno zbavit. Zatím všude, kde jsme byly, tak na postelích byly polštáře a peřiny, ale tady nebyl ani ten blbý polštář pod hlavu. To vše by mohlo být jedině za příplatek. Ještě že si vozíme malý polštářek s sebou. Jinak stejně spíme většinou všude ve svém.
Kuchyňka asi 2x3 a půl metru pro celý areál. Vybavení bylo perfektní, vzhledem k tomu, že snídaně a večeře jsme si museli dělat sami. 2 hrnky, pár talířů, asi 5 příborů, 1 nůž, několik poklic, 1 mikrovlnka, plynová sporák a stůl + 2 židle. Jo a malá lednička, kterou bych doma nechtěla ani zadarmo a do které se nic nevejde, kde je malý mražáček, do kterého se vešlo 6 špekáčků, 2 kuřecí stehýnka, 4 párky a kousek sekané a bylo plno. A to se musela ještě obejít celá budova, protože na jedné straně byl vchod do budovy a na opačné vchod do kuchyňky.
Zase se mě jednou vyplatila ta má blbost, že mám stále v autě vařič s nejnutnějším vybavením. A prý pitná voda, po celou dobu narezavělá, prý železitá. Umyvadla na WC i v koupelně jen studená voda a bez špuntů. Když si někdo chce něco přeprat, tak musí mít vlastní lavor, do něj ohřát vodu. Jinak věci jen zapere a ta spotřeba pracího prášku!
Večer byla instruktáž o tom, co si můžem a nemůžem dovolit a novinky z KZJ. Přednášky a instruktáže z KZJ se opakovaly skoro každý den okolo šesté hodiny a večer u ohně instrukce na další den.
Pondělí. Začalo se jasnit a svítit sluníčko. Udělaly jsme si menší procházky po okolí v rámci možnosti. Ještě bylo skoro všude bahno. Po obědě v rámci poledního klidu se šly postavit dovezené překážky. Ty jsme si taky hned vyzkoušely. Všechny zdolala v pohodě až na sklopku, kde jí asi vadilo, že byla trochu nezvyklá a uprostřed byly dány klády a přesahovaly sklopné prkno. Tam se vždycky zarazila a skočila dolů. Odpoledne už bylo zase horko a tak jsme šly k hnědému rybníku se trochu smočit. Mezi tím, co čubinka se sušila, aby nevlítla do postele mokrá, já jsem si šla pokecat s dalšími účastníky a dívat se, jak se někteří snaží cvičit. Večer zase sezení, ale to už u ohně.
Úterý. Ráno jsme si vyjeli zacvičit do sutin. Zase nový, pro nás Boru nezvyklý terén. Hromada polámaných cihel, vedle rozlámané panely (na těch jsme ještě nedělaly), štěrk, místy bahýnko, hromada pneumatik a všechny možné druhy kontejnerů.
V prvním kole byly osoby ukryty v panelech a v gumách. Na panelech jsme měly problémy jak se vypořádat s tím, aby se přes tu hromadu dostala k osobě a v pneumatikách nevěřícně obíhala kolem, ale obě osoby našla a sama vyštěkala.
Druhé kolo bylo v kontejnerech. Osoby byly v nízkém  a druhá na vysokém kontošu. První osobu našla skoro hned. Výška jí dělala potíže. Věděla, že tam někde je, snažila se vyskakováním zachytit pach, ale nemohla určit na kterém. Nakonec začala štěkat v uličce mezi dvěma kontejnery, mezi tím správným a sousedním. Tam jí potom figurant pomohl. Jak jsme se potom o tom bavily, tak to dělali všichni psi. Těch kontejnerů bylo asi 10 poskládaných ve čtyřech řadách a větřík nám pach osoby různě zanášel.
Odpoledne se dělalo přezkoušení poslušnosti a to cviků, které jsou u psa problematické. My máme problém při kterémkoliv odložení za pochodu, že se Bora hned po prvním odložení začne za mnou táhnout jak smrad a čeká, kdy bude další. Proto tyto cviky děláme zase na vodítku. Ale Bora se zase předvedla, že tyto cviky vůbec nezná a v životě je nedělala.
Tak se byla zase smočit a mezi tím přijel kamarád a tak jsme dávali do chodu můj nový PC. Večer bylo zase sezení u ohně.
Středa. Ráno jako každý den, před pátou, vyběhnout ven vyvenčit Boru, pak si udělat malou snídani a tentokrát zalézt zpět do postele. V osm jsme si šly udělat pár cviků poslušnosti a zase zalehly. Po desáté jsme navštívily Petra, Helenku a Evu. Po obědě jsme zase zalehly a po třetí jsme s Evou a Ilonou vyrazily na nákup. Když jsme se vrátily, po chvilce odpočinku, jsme šly na šouší na oheň a potom si poslechnout novou směrnici na nominaci MS ZP. V osm bylo zase u ohně rozdělení výcviku na další den. Před volnou zábavou jsme si šly vypít kafe, navečeřet a do hajan. Pro mě a Boru to byl vyloženě spací den.
Čtvrtek. Dopoledne jsme si vyrazily na malou procházku a při návratu jsme zakotvily u čistě hnědého rybníku a já honila Boru za klacíčky do vody. Ale zase jen po břicho a dále ani krok. Tak jsme šly kousek k lesu a tam zapadla do vody, jen jí koukal ten její pruh. Takovou rychlost, s jakou vyběhla na břeh, jsem dlouho u ní už neviděla a do vody už jsem ji nedostala. Před obědem jsme se sešli na poslušnosti, kde se střílelo. Po prvním výstřelu Bora na mě skočila a místo čistého žlutého trička jsem měla tričko žluté s hnědými packami. Tak jsem ji odložila a to bylo krásné plížení! Při odchodu si Bora poranila nohu, buď něco píchla nebo ji něco štíplo. Jen knikla a už odskákala po třech. Odpoledne už měla packu nateklou, ale přes to jsem s ní jela ještě na sutiny. Sice pokulhávala, ale pracovala. Tam mě Jolana - veterinářka Boru po prvním kole prohlídla a doporučila už s ní nedělat. Ale my šly ještě na druhé kolo, to už pajdala zase víc a tam si seřízla ještě polštářek na nově naveženém bordelu. Když jsme dojely zpět, tak jí byl naříznutý polštářek ustřižen, dostala prášek na oteklou nohu, na možnou alergii na štípanec a mastičku (Dermazulen- regenerace kůže) na ufiknutý polštářek a nařízeno nicnedělání. Tak máme do sobotního odjezdu už jen leháro.
Pátek. Ráno obě vyvenčené, nasnídané a ještě chvilku zalezlé v posteli. Dopoledne už jen před budovou ve stínu pozorování hemžení, popíjení kafíčka. Odpoledne schované ve stínu a kecání s dalšími v tom vedru postiženými. Večer u ohně nám začalo pršet  a k půlnoci už lilo a přehnala se pěkná bouřka.
Sobota. Dopoledne balení, úklid pokoje, zaplacení pobytu a útraty. Po obědě už jen kecání, loučení a čekání až přestane aspoň trochu pršet - od rána zase pršelo a zase jako při příjezdu kaluže a bahýnko.
Odjížděly jsme navečer, kdy už přestalo pršet, ale jen jsme vyjely na dálnici, kousek za Měřínem, začalo lít a pršelo nám celou cestu více či méně až do Brna.
Doma vybalení jen toho nejnutnějšího, všechno ostatní až v neděli. Honem navečeřet, vyvenčit a zalézt do postele, na kterou jsem se těšila celou dovolenou. Zlatá Žírovnice.

 

 

Dnes jsme si šly s Olčou zacvičit do Zbrojovky do prostoru, kde se konaly zkoušky. Protože jsme byly samy dvě, zajela ještě pro kamaráda Honzu. Udělaly jsme stejné úkryty jako byly na zkouškách. S Borou jsme za 5 minut neměly co dělat. Vyběhla, začuchala, vyštěkala obě osoby. Potom jsme ještě na začátku udělaly jen tak nácvikově jednu osobu s tím, že Honza bušil do všeho co potkal. Tam Bora několikrát zaběhla za ním, aby se podívala co se děje. Ale nakonec našla Olinu a vyštěkala.

 

 

17.-18.4.2010 - zkoušky IRO.
V pátek jsme zajely na cvičák na přejímku psů na zkoušky. Ještě večer se ozvala Běla, jestli bych ráno pro ni nemohla přijet. Obě jsme byly jako pomocníci na plochách.
V sobotu ráno jsme zajely vyzvednout Bělu na cvičák a jely k Ergonu na plochy. Bora byla celý den uvázaná u auta.
V neděli jsme nastoupily jako zkouškaři na RH-TA. Hned ráno sutiny a hned velké fiasko. Bylo na ní u prvního úkrytu vidět, že o osobě ví, ale neměla se ke štěkání a víc ji zajímalo bušení, na které nebyla zvyklá. Ke druhé osobě taky zaběhla a bez povšimnutí odešla. Spíš ji zajímali pomocníci, kteří dělali rušivé hluky a venčení.
Pak jsme nastoupily na dovednost. Tam jsem jen čuměla, co dokáže udělat. Jen tak namátkou: skok daleký - shození tyčky, roura - vylezla ven jenom hlavou, stoly - usadila se na stolech a nechtěla dolů, a další její výmysly.
O poslušnosti ani nemluvím. Tam co nezkazila Bora, to jsem dodělala já.

Foto ze zkoušek ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

 

   

 

 

V neděli jsme ještě pokračovali v brigádě a snad dokončili celý úklid.
Po skončení jsme vyjeli do Zbrojovky na sutiny.Já + RR, Běla se svou dobrmankou, Jitka s boxerkou a ještě známý od Běly

s další čubinkou.

Bora se předvedla, že umí. Sice měla trochu delší vyhledání, ale za to perfektně vyštěkávala. Bylo to pro nás poslední

cvičení před zkouškami. Foto ZDE.

   

 

12.4.2010 - cvičák.
V pondělí mě zavolala Stáňa, jestli bych si nejela zacvičit poslušnost a dovednost. To jsem uvítala. V poslušnosti máme trochu mezery, ale jde to a dovednost je velmi dobrá.
A teď bude pro oběleháro až do neděle, kdy nastoupíme ke zkouškám. Teda Bora. Já si jdu zalehnout na celý den jako figurant na plochy. Doufám, že je zvládnem.
 

 

 

Dnes jsme byly prozměnu si zatrénovat ve Zbrojovce. My dojely pozdě, protože doma jsem nepředělala hodiny na letní čas.

Ale vypadá to, že jsme to nějak přepískly. Po třech dvanáctkách (v práci, ne pivě) a včerejším výcviku jsme byly obě už dost utahané. Už v prvním kole byla znát na Boře únava a druhé kolo jsme už neměly vůbec dělat. Byl to pro psa těžký terén a nejen mého. Tak nás zítra bude čekat odpočinek a v úterý znovu do hokny. Foto ZDE.

 

   

 

 

 

27.3.2010 - VESP.
Dnes jsme si byly zase po delší době zacvičit u Oliny. Vypadá to, že se Bora zase dostává do formy. Ale pořád ten její nemožný styl. Napřed se musí přesvědčit jestli tam vůbec jsem a teprve potom začně ňafkat.
V dubnu máme jít na zkoušky a mám z nich docela pérka. Měla jsem dost psů, ale takového závisláka, náladového a nespolehlivého psa nikdy. Foto ZDE a od Míši ZDE.

 

20.3.2010 - cvičák.
Dopoledne byla brigáda. Dovezly se nově udělané záchranářské překážky. Samozřejmě, hned po umístění, jsme si je všichni vyzkoušeli. Někteří psi s nimi měli trochu problémy, ale Bora, až na malé chybičky je zvládla v pohodě. Pak jsme ještě jely do Zbrojovky so zopakovat sutiny. Bora je zvládla o mnoho lépe než ve středu, to už končí hárání a dává se do normálu.  
Foto ZDE.

 

    

 

 

17.3.2010 - Zbrojovka.
Zase jeden z volných dnů. Domluvily jsme se s Verčou a Olinou a zajely si zacvičit sutiny. Pro nás to bylo zase jedno fiasko.Bora hárala a to je období, kdy si dělá po svém co chce a mě tečou nervy. Ještě k tomu tam byla úplná tma a já blbec, nechala doma jak svítící obojek pro psa, tak baterku pro sebe. Tak jsme obě tápaly po tmě. Ale přes to, jsme aspoň něco s donucením udělaly. Foto  ZDE.

 

   

 

 

1.-7.3.2010 - lavinové soustředění v Karlovicích.

Neděle. Dopoledne jsme se nabalily do auta, vyjely v půl jedenácté, ještě zajely natankovat, něco koupit s sebou a hurá, směr Jeseníky. Cestou jsme se zastavily u kámošky v Olomouci podívat se na štěnda a naobědvat se, další zastávka v Rudné u známých a konečně Karlovice.
Jelo se pěkně, silnice byly suché, až na ty poryvy větru, hlavně na volných úsecich. Jeden mě dokonce zahnal až skoro do příkopu.
Vybalit, vyvenčit, pokecat s těmi, co už tam byli a na večeři. Po večeři malá sešlost na oslavu Eviných narozenin. Chvilku jsme poseděli a já opustila sešlost asi v deset hodin a šla spát.
Lavinové zkoušky asi nebudou, protože sněhu je poskrovnu a navečer nám dokonce sprchlo a fučelo.

 

    

Pondělí. Vstávaly jsme už před šestou a šly se venčit, Bora měla ke snídani rohlík, já kafé a oplatku. V osm byla snídaně, odkud měla Bora další rohlík.
Celý den jsme se jen tak poflakovaly na procházkách a pospávaly. Přes den bylo střídavě oblačno. Chvilkama svítilo sluníčko, chvilku padal jen takový nic moc sníh, chvilku poprchávalo, chvilkama fučelo. Jinak venku plácky rozmoklého sněhu a bláto. V okolí se skoro nikam nedá jít, tam, kde jsme v minulých letech chodily cvičit a na procházky, tak je buď staveniště, nebo soukromý pozemek.
Něco po desáté, utahané z toho nicnedělání, jsme zalezly a šly spat.

 
Úterý. Dnes jsme se vzbudily už před pátou. Jestli to ta půjde dál, tak poslední noc asi nepůjdeme spát vůbec. Ráno je mrazivé, ale aspoň vítr už není. Začíná vykukovat sluníčko a sněhu valem ubývá.
Dopoledne jsme koukaly z okna na poslušnosti. Kolem desáté skoro všichni odjeli, někteří si zaštěkat na plochy a další na lyže.
Toho my využily a šly si idělat trochu poslušnosti a dvě vyštěkání na sebe. Po skončení jsme si daly s Evou kafíčko a pokecaly. Eva sbalila dítka co tu zbyly a šla s nima na procházku a já s Borou do hajan.
Odpoledne se u mě zastavil Peťa a nainstaloval mě do PC zvuk. Konečně ozvučeno!!! Pak se zastavila Eva a prohlížely jsme si fotky z akcí a kecaly a kecaly.
Před večeří jsme vzaly čubajzny a vypadly si štěknout na hřiště a mezi chatky. Jako pomocník se obětoval Peťa. Já si chtěla Borišáka nafilmovat, tak jsem nachystala do foťáku kameru a točil se výkon na nástřelácích. První dva kousky natáčela Eva a třetí já. Po večeři jsme si to s Evou pustily a mohly se uchechtat, jaké jsme natočily video. To se hned tak někomu nezadaří.
V osm byla zase slezina a já po nejnutnějších informacích, tentokrát už v devět zmizla na pokoj dopsat dnešek a hurá do postýlky. Už se mě zavírají oči.

Středa. Půl třetí ráno. Bora řve u dveří. Na chodbě provoz jako v pravé poledne, dupání, hlasitý hovor, psi, bouchání dveřmi. Jen doufám, že se toto nebude opakovat každou noc. Je skoro půl čtvrté, všude je klid. Tak snad usnu.
Dnes, po té noční přetržce, jsme se vzbudily až v sedm hodin. Já byla jak po mladých, nějak utahaná a ospalá celý den, který jsem většinou prospala. Jinak jsme si udělaly krátké prochajdy a taky nějakou nevyvedenou poslušnost a štěkačku na sebe.
Po večeři se konal rozlučkový večer pro ty, co ve čtvrtek odjížděli. Já za celý den vyspalá, jsem s nimi vydržela až do uzávěrky a to taky díky Ivošovi, který hrál na kytaru.

Čtvrtek. Po středeční noci jsme vstávaly zase dost pozdě. Stačila jsem vyvenčit Boru a už se šlo na snídani. Tentokrát jsem si ani nestačila uvařit rano kafé na probrání. Zase jsme udělaly kousek poslušnosti, ale tentokrát mizerně. Bora se mě asi chtěla pomstít za noc, co byla sama. Všechny povely dělala jako by je slyšela poprvé.
Po obědě odjížděli Slávek s Petrou a my s Evou si sedly u mě na pokec a daly si alžíra. Bora vylízala z obou hrnků zbytky a moc jí to chutnalo. Tak nevím, komu ten vaječňák v kávě stoupl víc do hlavy. Jestli mě a nebo Boře. Obě jsme natvrdo usnuly a vzbulily se až k páté. To se hlučně loučily Šárka, Saša a Lenka, které odjížděly domů.

Pátek. Brzy ráno mě probudila Bora, která se cpala ven. Nestačila ani doběhnout dál od dveří a hned si cvrkla a už se zase cpala dovnitř, do vyhřáté postýlky a to několikrát za noc. Navíc ještě začala pajdat a skákat jen po třech. Pravá zadní byla nějak vyřízená.
Venku bylo v noci nádherně. Sypal se snížek a všechno bylo bílé. Snad si ještě té sněhové nadílky užijeme.
Ráno je mrazivé, ale sluníčko se na nás směje a lehce poletuje sníh.
Tak jsme si šly zase udělat něco z poslušnosti, ale moc nám to nešlo. Nevím, co má s nohou. Chvilkama jde normálně, chvilkama jde po třech, chvilkama kulhá a při dosednutí je vidět, že té pravé zadní uhýbá. Pak jsem si udělala zase štěkačku na sebe a skončila. Dnes bude mít zbytek dne pohov, jen vyvenčit a zpět do tepla.
Po poledni se udělalo nádherně, sluníčko teplilo a sníh před očima tál. Po čtvrté odpoledne už zase začal poletovat sníh. Odpoledne taky odjela Kristýna.
Večer se konala druhá rozlučka s těmi, co odjedou v sobotu. To je druhý večer, co jsem vydržela přes půlnoc.

Sobota. Ráno utahaná, nevyspalá. Dalo by se říci "těžké ráno opilcovo", ale chyba. Já nepiju, jen pozoruju a poslouchám. Někdy je to zajímavé a hlavně hlava ráno nebolí.
Bora má odpočinek, noha se začíná lepšit. Už tolik nekulhá, asi to bylo jen naražené.
Dopoledne odjeli Pavel, Pavla a Nováci. Odpolední odjezd plánují Verča s Ivošem a Zdena s Michalem. Tak nás tady moc nezbývá, ale ten božský klid.
Dopoledne byli ještě lyžovat, někteří napoled před odjezdem. Já a Bora zakládáme na sádle.
Večer se nás sešlo už jen sedm. Já, Eva, Olina, Petr, Táňa, Jolana a Job. Já, jako vždy, zase brzo zmizela a šla spat. Ještě jsem pobalila nějaké věci, ale je to nekonečné. Tak se mě zdá, že jich mám víc, než jsem přijela.

Neděle. Ráno jsme se probudily už před pátou a obě se šly vyvenčit a potom balení zbytku věcí. Po snídani jsme odnosily věci do auta, uklidily po sobě pokoj, rozloučily se s majiteli Ještě naposled nechali proběhnout psy a hurá k domovu.
Nevypadalo to nijak vábně, od večera sněžilo. Ale za Bruntálem už byly silnice suché a jelo se dobře. My se dostaly domů něco po dvanácté a Bora hned upadla do kómatu a chrní.
 

 

 

 

 

 

13.-14.2.2010 - naše vůbec první akce v letošním roce.
V sobotu se konal takový minizávod dvojic - jeden tým soutěžil v plochách a druhý v sutinách, výsledky se sčítaly.
My byly ve dvojici se začátečníky, jak psovodem, tak psem.
Při hlášení jsme se hlásily podle zkoušky RH-TA, ale byly jsme vyvedeny z omylu, protože se soutěžilo podle PT1, což zase tak velký rozdíl nebyl - na obou zkouškách jsou ukryty 2 osoby.
Bora byla trochu střelená, jednu chvilku jsem myslela, že se odepíše. V prostřed haly byla hromada střepů a ona tam vlítla až to zaharašilo. Myslela jsem, jak není dořezaná, ale naštěstí to nebylo nic moc.
Obě osoby jsme sice našly, ale zase ty staré chyby. Odcházení od osob a čumění na mě, bez štěkání. Rozštěkala se až po pobídce osoby. Ale bylo to po třech měsících zase první cvičení, tak budiž jí odpuštěno. Foto ZDE.

    

 
V neděli jsme se sešli na Klajdovce k nácviku lavin. Zase se opakovalo odcházení a neštěkání. Jinak jsem byla spokojena, protože zahrabanou osobu našla vcelku brzy.
Zase máme co na přemýšlení a dotahování, jestli se chceme zúčastnit v březnu lavinových a v dubnu sutinových zkoušek.
Foto ZDE.